Proč dnešní mladí nejraději nedělají nic?

25. 7. 2014 / Pavel Gajdošík

Projevuje se to například následovně: v posledních dnech školního roku se už na většině středních škol po uzavření známek klasicky neučí, a tak se žáci místo výuky mají přihlásit na některou z řady ještě nedávno docela atraktivních mimoškolních akcí. Jenomže ať jim nabídnete v dobré víře cokoli (výlety, volejbal, cyklistiku, exkurze, filmový klub nebo kurz tvůrčího psaní), nakonec se ukáže, že jich v některých třídách až dvě třetiny pod různými záminkami stejně zůstanou doma, protože jejich ideálem je nedělat vůbec nic.

Onen trojí nihilismus je pak ukryt v tom, že za prvé a priori nevěří, že akce by mohla mít smysl, za druhé v tom, že i když první den programu i přijdou a zdají se být spokojení, už druhý den podlehnou pokušení předstírat nevolnost, protože nedělat nic je pro ně pořád ještě sladší nežli aktivita, a za třetí jsou nihilisty v onom podvodu se lživou omluvenkou, neboť fakt, že zklamou učitele, který akci nachystal, pro ně taky není ničím, za co by se styděli.

V nic nevěří, nic nechtějí dělat a za nic se nestydí. Tolik nihilismu najednou a u tolika mladých nemůže být jen tak odbyto tím, že jsou to líné "ludry" rozmazlené dobou, v níž nemusí ani vylézt z postele a čas doma snadno ubijí s pomocí smartphonu.

Že se jim "nic nechce", a aby "nic nemuseli", tak klidně podvádí, má jistě více příčin, jichž si ani sami nejsou plně vědomi, a je to tedy naše povinnost zkusit jim pootevřít jim oči, aby uznali, že si sami škodí a "nic nedělat" není chytrá výhra, nýbrž hloupá cesta do "pekel".

Dříve bylo pokušení válet se doma o dost menší, protože doma byla nuda, a kdo nemohl ven, byl domácí "vězeň", jenž těm venku smutně záviděl.

Od nástupu počítačů, "mnohakanálové" televize a chytrých telefonů se však komfort domácího "vězení" zvýšil natolik, že se z trestné cely stalo lákavým úkrytem před vnější námahou, a mladí nám rychle mutují v líné "jeskynní medvědy", které je potřeba vyhánět ven.

Někteří rodiče jsou ještě důslední a ze školní akce by dítě nikdy neomluvili, i když účast stojí peníze, ale řada jich synovi či dceři tu podvodnou omluvenku napíše, protože když se jim nechce, tak je nutit nebudou a oni sami aspoň něco ušetří.

To "baví -- nebaví", "chce se -- nechce se", "chutná -- nechutná" jsou však dětinská schémata myšlení a každý dospělý, který má na mladé nějaký vliv, by jim měl opakovaně vysvětlovat, že takovým nezralým alibismem se už ohánět nesmějí, protože dětmi věčně zůstat nemohou.

Tím správným způsobem myšlením inteligentního člověka by přece měla být otázka, co je pro něj či pro druhé dobré, a to "nebaví", "nechce se", "nechutná" by u všeho, co jemu či společnosti prospěje, měl být schopen překonat.

Ideální by bylo, kdybychom šli mladým sami rovnou příkladem a pili čistou vodu, byť nám příliš nechutná, protože je zdravější než kola nebo pivo, kdybychom jim ukazovali, že jsme s to jít i večer po práci třeba kondičně běhat, i když je venku zima, a tak se nám ven nechce pochopitelně, a kdyby na nás viděli, že co nás nebaví, stejně uděláme poctivě, protože je to správná věc.

Když však většina mladých takové vzory ve svých nejbližších nemá a naše školství sice produkuje mnohasetstránkové školní vzdělávací programy, ale praktická motivační filozofie srozumitelná žákům mu chybí, pak nám z teenagerů ty nihilistické "jeskynní medvědy" bez výchovných "protisnah" nadělá reklamní vymývání mozků, že vše by mělo "bavit", "chutnat" a člověku "se chtít", protože nutit se sebekázní není svoboda.

Mladí totiž na takovou reklamní manipulaci rádi slyší i proto, že mozek teenagerů podle odborníků ještě není plně vyvinut a oblast, která nám lidem přináší pocit okamžitého uspokojení (anglicky "reward center"), se u adolescentů bohužel vyvine rychleji než pomaleji zrající část mozku (takzvaná prefrontální kůra) zodpovědná za sebekontrolu a uvažování.

To domácí nicnedělání pak teenagery jako okamžitý požitek iracionálně láká i v důsledku této evoluční strategie, která asi původně měla vést k tomu, abychom se v mládí neuvážlivě vrhali hlavně za rychlými požitky sexuálními a při nich zplodili děti dříve, než se v mozku zapojí i centrum sebekázně, neboť pak už bychom třeba příliš váhali.

Nezralé plození dětí u teenagerů téměř eliminovala moderní antikoncepce, ale pilulku proti touze po "sladkém nicnedělání" zatím pro mladé nikdo nevyrobil, a tak nám opravdu nezbude nic jiného, než abychom se snažili popohnat vývoj jejich sebekontroly a dospělé racionality tradiční zodpovědnou výchovou.

Dnes se totiž razí trend nechat všechna důležitá rozhodnutí na teenagerech samotných s tím, že je to jejich život, jenomže pokud objektivně nejsou schopni sebekontroly a zralého úsudku, protože ještě nemají plně vyvinutou příslušnou část mozku, dospělí se nesmějí vzdát své zodpovědnosti za to, že právě oni musejí svou důsledností tu nedovyvinutost prefrontálního kortexu mládeže vykompenzovat.

Vytisknout