27. 6. 2014 / Jan Čulík
Pan Gajdošík má pravdu, když poukazuje na to, že má-li se člověk být schopen naučit jiný jazyk tak, aby jim mluvil skoro jako rodilý mluvčí, musí se "otevřít něčemu novému" a do značné míry se vzdát své původní národní totožnosti, nebo, přesněji, otevřít ji jiným vlivům. Tak přesně to funguje v některých západoevropských a zejména skandinávských zemích, kde je uzavřená národní identita intenzivní výukou jiných jazyků a kultur nabourávána ve školách už od rané puberty, jmenujme státy jako Holandsko, skandinávské země a do menší míry, ale v poslední době stále častěji, i Německo a Francie.
Vzpomínám na svého otce, pražského překladatele a učitele jazyků dr. Jana Čulíka seniora. Toho vždycky Angličané chválili, že prý mluví anglicky jako rodilý mluvčí (vždycky mám před takovou chválou podezření, když vás někdo chválí, že nějakým jazykem mluvíte strašně dobře, znamená to vlastně, že jim dobře nemluvíte, protože rodilého mluvčího by nechválili, že?). Vzpomínám si, že jsem svému otci jako student angličtiny kdysi cosi vytýkal, že se v angličtině nedokáže oprostit od určitých způsobů středoevropského/českého uvažování. Odpověděl mně téměř vzdorně, a to přesto, že se celý život angličtinou živil a do českého prostředí uvedl ve svém vynikajícím překladu desítky knih, především od anglického spisovatele Grahama Greena: "Ale třeba já se NECHCI vzdát svého středoevropského uvažování...."
Na to má každý právo. Jenže mám pocit, na základě své dlouholeté zkušenosti života mezi dvěma kulturami, českou a britskou, že v dnešním globalizovaném světě je zapotřebí, máme-li mu vůbec porozumět a máme-li v něm být osobami, které rozhodují, nikoliv jen otroky, musíme si zachovat svou národní totožnost přesně v tom otevřeném modu, jak to dělají třeba Holanďané či Skandinávci - v kontrastu a v interakci s jinou, třeba anglickou nebo německou, nebo třeba i muslimskou nebo romskou! (abych šokoval) kulturou. V tom je budoucnost. Co by bylo špatného na tom, kdyby Češi byli hrdi nejen na své české, ale i na své romské dědictví... Anebo kdyby dokázali pojímat českost jako otevřenost vůči interakci s jinými kulturami? Spisovatel Ota Ulč kdysi psal o tom, že určitě čeští emigranti tohle vždycky uměli - že zcestovali svět a zkoumali, co se kde děje "zatímco Američan má většinou svůj dokonalý pas v šuplíku a nikdy nikam nejede," konstatoval Ulč někdy v osmdesátých letech.
Když kolem sebe na Glasgow University vidím studenty ze 100 zemí světa, kteří kromě své národní totožnosti také vládnou angličtinou jako téměř rodilým jazykem, je mi vždycky líto mladých studentů přicházejících z Čech, kteří i čtvrt století po pádu komunismu většinou angličtinou zoufalým způsobem lámou. Možná je to dědictvím českého národního obrození, že jsme se historicky často definovali v opozici vůči nepřátelské "jinakosti" (i když, ono to bylo před sto lety asi složitější, mnoho českých "vlastenců" mělo německé manželky - viz třeba nadšený slavjanofil Leoš Janáček).
Moderní českost by asi měla svou charakteristiku pozměnit - a definovat se otevřeností a zájmem vůči jiným kulturám. Velmi přesně to definovala bývalá studentka českých studií v Glasgow, Katie Murphy, která nyní vyučuje na univerzitě v Oxfordu. Po svém studijním pobytu v ČR pak studovala i v Berlíně. Po návratu z obou pobytů konstatovala: "Němci se neustále snaží zahrnovat do své debaty lidi z jiných kultur. Říkají: Nenechávejte nás o samotě, víte, co se stalo v minulosti. Češi naopak zásadně hovoří jen mezi sebou."
Možná, že tohleto je překážkou k pořádnému zvládnutí cizího jazyka.
Vytisknout30.6. 2014 / Milan Kubr
"Hranice mé řeči jsou hranicemi mého světa" (Ludwig Wittgenstein) Jan Čulík i Pavel Gajdošík zdůrazňují naprosto správně, že rozhodnutí naučit se dobře cizí jazyk je projevem ochoty a vůle "otevřít se něčemu novému". Upozorňují na strac...