Odpověď izraelskému ambasadorovi v ČR

27. 6. 2014

Tragická událost zmizení musí být nahlížena v kontextu okupace palestinských území, na kterém se dotčení izraelští mladíci, studenti náboženské školy z nelegální izraelské osady, nacházeli. Od začátku razií izraelských sil, které po zmizení mladíků dne 12. června následovaly, bylo zastřeleno nejméně pět palestinských civilistů, včetně 15letého Mohammeda Dudeena, který se tak stal šestou dětskou obětí od začátku roku. Při izraelském ostřelování Gazy bylo zraněno nejméně pět dětí, včetně 25denního kojence. V průběhu vojenských zákroků na Západním břehu Jordánu bylo zatčeno přes 500 Palestinců (včetně 23 členů palestinského parlamentu) a jen v Hebronu a jeho blízkém okolí bylo poničeno na 750 domů. Restriktivní opatření dotýkající se až 750 000 Palestinců v oblasti představují podle Amnesty International, stejně jako izraelských lidskoprávních organizací B'Tselem, Gisha, Breaking the Silence či Rabbis for Human Rights a palestinských lidskoprávních organizací sdružených v PHROC (Palestinian Human Rights Organizations Council) z hlediska ženevských konvencí nepřijatelný kolektivní trest. Považuje izraelský ambasador v Praze snad toto za "uvážlivé a zodpovědné kroky" své vlády? Na okraj této smutné události připomeňme, že v izraelských vězeních je v současné době drženo více než 5000 palestinských převážně politických vězňů, z toho nejméně 196 dětí.

Jakkoli jsou izraelské tajné služby skeptické pokud jde o potenciální podíl Hamásu na únosu a jakkoli vojenské zdroje otevřeně tvrdí, že současné operace na palestinských územích mají pouze částečně co do činění se ztracenými mladíky, a že se jedná o příležitost zasadit ránu Hamásu, přispěchal Benjamin Netanjahu s prohlášením, že má o odpovědnosti Hamásu důkazy, které budou, a to i podle izraelského ambasadora, brzy zveřejněny. Budeme proto sledovat následující vyjádření izraelských představitelů a podobně jako v minulosti poukazovat na případné nepřesnosti.

Nejsme poslové žádné z palestinských politických formací, nedoložené podsouvání viny Hamásu, kterého Izrael v rané fázi vzniku tak ochotně využil k podvracení jednoty Organizace pro osvobození Palestiny, však jednoznačně odmítáme. Stejně tak tvrzení ambasadora o jakési jednotné frontě džihádu, které má v české společnosti vyvolat pocit ohrožení a odvrátit pozornost od skutečné příčiny problému, kterou je přetrvávající nelegální izraelská okupace palestinských území. Situace vojensky obležené a Izraelem soustavně napadané Gazy trpící vlivem blokády všeobecným nedostatkem je jedinečná, stejně jako jsou jedinečné výchozí pozice jiných konfliktních míst. Ahistorické zaměňování politiky Hamásu za "teroristická zvěrstva v Keni, Iráku, Nigérii a jinde" svědčí spíše než o znalostech autora o jeho zlé vůli. Patří ke smutné "přidané hodnotě" sionistické argumentace úmyslně nálepkovat kritiku Izraele antisemitismem a vyvolávat tím falešný dojem, že je politika Izraele důsledkem jakéhosi židovského konsenzu, což však nejlépe vyvrací právě ti občané Izraele a Židé samotní, kteří se aktivně staví proti okupaci a za společnou mírovou budoucnost všech obyvatel Blízkého východu (např. Zochrot, Boycott from Within, ICAHD, Ta'ayush, Jewish Voice for Peace aj.).

Pokud si chce Izrael získat důvěru a respekt, po kterém tolik volá, měl by hlavně dodržovat smlouvy, ke kterým se sám zavázal. Jedná se především o závazek umožnit návrat uprchlíků vycházející z deklarace č. 194 VS OSN z r. 1948, na základě něhož byl přijat Izrael do OSN, a o soustavně porušovanou čtvrtou ženevskou konvenci zakazující osidlování okupovaných území vlastním obyvatelstvem a změny charakteru území. Izrael má na rozdíl od Palestinské autonomie plné členství v OSN a je součástí mezinárodního práva, implementace jeho vlastních závazků v důsledku vyžadující ukončení nelegální okupace je naprostou podmínkou řešení dlouhodobě neudržitelné situace na Blízkém východě. Pokud tak izraelský ambasador v Praze běduje nad "extrémní islamistickou teroristickou organizací" Hamás ohrožující bezpečnost Izraele, je třeba mu připomenout, že nejsilnější strana vlády, kterou zastupuje (Likud), se ve svém programu otevřeně hlásí k anexi podstatných částí okupovaného území Západního břehu Jordánu, čímž nejen porušuje deklaraci RB OSN č. 242 z r. 1967 žádající odsun izraelských okupačních sil z palestinských území, ale popírá tím i možnost vytvoření Palestinského státu v mezinárodním společenstvím žádaných  hranicích z r. 1967. Připočteme-li k tomu praktickou politiku soustavného vytlačování Palestinců z jejich domovů a snahu uvrhnout je do podřízeného postavení, o čem by tak s nimi měla být vedena tzv. mírová jednání?

Na rozdíl od neustálého odvracení pozornosti od postupující nelegální okupace, vojenského a osadnického násilí na Palestincích a svádění viny na oběť, je třeba znova připomenout mezinárodním právem garantované legitimní právo okupovaného na obranu proti okupaci. Z toho důvodu musí být snahy Izraele ovlivňovat palestinskou politiku a podmiňovat jimi rozhovory mezi oběma stranami považovány nutně za nelegitimní.

Jak doložil na své nedávné pražské přednášce mírový aktivista Miko Peled, syn izraelského generála Mattityahu Peleda, okupace nemůže být řešena mírovými rozhovory, jelikož se nejedná o vojenský konflikt dvou rovnoměrných stran. Pokračující nelegální izraelská okupace palestinských území je příčinou problému, nikoliv podmínkou jeho řešení. Není proto na prezidentu palestinské samosprávy Mahmúdu Abbásovi, aby si vybral v údajné volbě mezi Hamásem a slibovaným mírem s Izraelem, ale je na Izraeli, zdali chce dosáhnout míru, či pokračovat v nelegální okupaci palestinských území se všemi důsledky, jež pro něj z okupace vyplývají. Škoda jen, že na přednášce chyběl izraelský ambasador v Praze. Nemusel by se ve svém článku tolik ohánět terorismem druhých a jeho priority mohly vypadat jinak.

Vytisknout