Co brzdí a co stimuluje učení cizím jazykům

30. 6. 2014 / Milan Kubr

Vlivů, které zde působí jako zábrany, je ve skutečnosti celá řada. Intelektuál, který je náročný na úroveň svého projevu a přitom má pro jazyky cit, si někdy rychle řekne, že v jiném než svém hlavním jazyce nedosáhne nikdy vyjadřovací úrovně, která odpovídá jeho vlastním standardům. Uvědomí si, že nedostatečná znalost jazyka by mohla znehodnotit kvalitu a efekt jeho sdělení, např. při důležité odborné poradě, a začne se bát v takových situacích tento jazyk používat. Bojí se ostudy. Tím si uzavírá cestu k lepšímu ovládnutí jazyka.

Obava ze ztráty identity, pocitu bezpečí či kvality vlastního projevu je ovšem sama výrazem určité společenské kultury a mentality. Jazyk, jak známo, je fundamentální součástí i nástrojem společenské kultury. Je-li kulturní prostředí uzavřené, konzervativní, netolerantní, vystrašené a podezíravé k novému a nezvyklému, odráží se to i v postojích k cizím jazykům. To platí nejen o širší společenské kultuře, ale velmi silně o kultuře a vztahu k jazykům u menších společenských skupin, zejména cítí-li se většinovou společností či cizí nadvládou nějak ohroženy.

A platí to velmi silně i o rodinné a individuální osobní kultuře. Jsou rodiny, dokonce rodiny intelektuálů, jimž staré české přísloví "Kolik umíš řečí, tolikrát jsi člověkem" neříká vůbec nic. Dokonce hledají odůvodnění, proč se jazykům učit nemohou a nebudou -- na nic to nepotřebujeme, nemáme talent, jsme zaměřeni spíše technicky a matematicky, stojí to moc peněz, děti jsou přetížené školou atd. atd. Totalitní nesvoboda napáchala samozřejmě velké škody i tím, že příliš mnoho lidí od učení západním jazykům odrazovala, zatímco ruštinu vnucovala všem a tím vlastně i od jejího učení demotivovala.

Přirozená motivace pro učení jazykům je především výrazem otevřené a zvídavé rodinné kultury a ochoty vynaložit prostředky např. na jazykový pobyt místo povalování na hotelové pláži. To buď rodina má nebo nemá, ale nic není neměnné. Každý má možnost se zamyslet nad situací a mentalitou své rodiny a pro své děti začít dělat to, co pro něho jeho rodiče udělat nemohli nebo ani nechtěli.

Již jednou jsem zde psal (BL 21.1.2010 Rodiče, za jazykovou výchovu dětí odpovídáte hlavně vy, nikoli jen škola), že s učením dvěma i více jazykům je možné a žádoucí začít u dětí co nejdříve, v bilingvních rodinách hned od narození, v ostatních nejpozději od první třídy mateřské školky. Jsem si samozřejmě vědom toho, že některé rodiny v této snaze narazí na překážky a ne každá je bude moci překonat. Bohužel, velkou systémovou překážkou v českém prostředí je celonárodní zanedbání předškolní výchovy v mateřských školkách, na něž se už dlouho poukazuje, ale moc málo se pro vybudování kvalitní sítě všeobecně dostupných mateřských škol dělá.

Jinou ne zcela překonanou překážkou jsou názory některých pedagogů a lingvistů, kteří doporučují nezatěžovat velmi malé děti jiným než mateřským jazykem a začínat s druhým jazykem teprve v základní nebo dokonce střední škole. Cituji Annu Putnovou, která nedávno dokonce pošilhávala po pozici ministryně školství: "Mám 20 let praxi a vím, že pro výuku jazyků je rozhodující období puberty. Nejdřív musí děti dobře rozumět jazyku mateřskému slovem i písmem a pak se teprve mohou učit jinou řeč." (MF Dnes 28.9.213).

Proti tomuto zcestnému názoru mohu postavit 110 let životní zkušenosti čtyř generací mé vlastní rodiny i zkušenosti rodin četných mých přátel a známých různých národností v rozmanitých jazykových prostředích. Můj otec, který se narodil v Sudetech a musel se jako dítě naučit německy, aby byl přijat na německé gymnasium v Teplicích-Šanově (české tam nebylo), poznal cenu dvojjazyčnosti a kulturní otevřenosti sám na sobě. Dvojjazyčnost mu nebránila zůstat českým vlastencem ani za protektorátu, kdy němčina byla jazykem totalitních vládců. Viděl v ní především jazyk Goetheho a Schillera a svého vlastního mládí a věděl, že nacisté ji nebudou moci zneužívat věčně.

V mém případě se rodiče postarali o vícejazyčnost tím, že mne jako čtyřletého zavedli do francouzské mateřské školky v Praze. Tím ovlivnili celou mou životní dráhu i pracovní kariéru, instinktivně a přitom mnohem silněji, než si sami v té době mohli představit. Dodnes jim za to děkuji a když čtu takové nesmysly, jaké píše Putnová, nemohu na rodiče a svou životní zkušenost nevzpomenout.

Ideální je, učí-li se dítě cizím jazykům stejně jako rodnému -- nejprve poslouchá rodiče a začíná mluvit, protože cítí potřebu komunikovat, něčeho dosáhnout, něco sdělit. Poměrně brzy začne i tři jazyky rozlišovat. V tomto věku neexistují ještě žádné kulturní nebo jiné zábrany, na které si tolik stěžují dospělí. Teprve později, když už skoro všemu rozumí a v jazyce běžně a naprosto spontánně a bez zábran byť třeba s chybami komunikuje a přitom nevědomky a bez zvláštního úsilí ovládlo akcent, rytmus a výslovnost, tedy to nejdelikátnější a nejtěžší, přijde postupně na řadu čtení, psaní, gramatika, pravopis, odborná terminologie, styl, literatura a další.

Musí-li člověk začít s cizím jazykem až po střední škole, tedy spíše pozdě, rozhodující roli sehraje jeho kulturní otevřenost, zvídavost a ctižádost. Musí počítat s tím, že až na vzácné výjimky se novým jazykům už nikdy nenaučí tak jako ti, kdo začali jako děti. To není žádnou zábranou těm, kdo nový jazyk v praktickém životě skutečně potřebují. Viděl jsem málo vzdělané imigranty dělat v jazyce, který nutně potřebovali pro své nové pracovní uplatnění, rychlejší pokroky v hovorové řeči než absolventi univerzit. Naučili se to, co nutně potřebují v práci a v životě, samozřejmě bez gramatiky a bez pravopisu, a většinou by bez pomoci nenapsali ani jednoduchý dopis. Funkčnost jejich učení byla však stoprocentní.

Situace je samozřejmě jiná, chce-li se někdo ucházet o místo v mezinárodní instituci, na cizí univerzitě nebo jinde, kde jsou nároky na znalosti pracovních jazyků vysoké. Nejde přitom jen o pouhé přijetí do organizace, nýbrž hlavně o efektivnost skutečného uplatnění v její činnosti. To je však úplně jiná historie.

Vytisknout