Zelená hora -- stavební skvost, ale i doklad úcty k zázračnému jazyku světce?

27. 6. 2014 / Miloš Dokulil

Samozřejmě že každá doba má své jisté meze "racionality". Je přitom zajímavé, že jakmile se určité představy stabilizují, včetně svého rituálního zázemí, potom jako kdyby již nebylo možné tu jejich výchozí "pravověrnost" nějak vzít zpátky, odvolat, a věcně (či z principu) zamítnout. Uveďme si zde jeden příklad z českých dějin. Máme v nich v pomyslném zákrytu vyústění osobních osudů dvou Janů z konce 14. století, Jana Husa a Johánka z Pomuku. Ten první byl posléze umučen zřejmě kvůli své kritice církevní politiky, ten druhý údajně kvůli zpovědnímu tajemství. Během protireformace jako kdyby se přímo nabízelo Janem Nepomuckým v českém prostředí potlačit památku na Jana Husa. Ten "Nepomucký" začal být uctíván; nejen v českých zemích. Bylo potom dokonce po komisionální exhumaci Johánkova těla za přítomnosti tehdejších lékařských kapacit (roku 1719) úředně zjištěno, že mrtvému zůstal zachován jazyk; což bylo hned -- zcela pochopitelně -- vysvětlováno jako zázrak. Zázrak, který dokonce zapadal do již dlouho uchovávané legendy, připomínající, že snad král Václav IV. začal pronásledovat učeného arcibiskupova tajemníka Johánka proto, aby na něm vymohl prozrazení zpovědního tajemství, jež se mělo vztahovat přímo ke královně Žofii. Ten zachovaný "jazyk" byl ovšem hned považován za pádný důvod k zahájení církevního procesu, aby mohlo dojít k uvedení Johánka nejdříve mezi blahoslavené (roku 1721), a nato mezi svaté (svatořečil ho roku 1729 papež Benedikt XIII.). Hned na počátku 20. století (roku 1903; tedy před 90 lety) byly ty "svaté" ostatky znovu zkoumány, a potom ještě párkrát, aniž to mělo vliv na původní komisionální závěry z počátku 18. století. Až roku 1972 bylo provedeno nové ohledání těchto Johánkových ostatků; kupodivu se zcela novými zjištěními. Ta "zázračně" uchovaná hmota, považovaná za jazyk, byla a je sice organického původu; ale je to suchá mozková tkáň, nic, co by odpovídalo svalové tkáni jazyka!

Bylo konečně načase vzít závažněji v úvahu fakt, že hned původně, když si arcibiskup Jan z Jenštejna stěžoval papeži na králův zločin, neuváděl jako hlavní důvod králova běsnění zpovědní tajemství. Zároveň se nezdá, podle toho, jak se Václav vůči Žofii choval, že by byl zrovna žárlivý a že by si chtěl vynuceným mučením Johánka získat usvědčující informace zrovna o královně. Protokolární zjištění z roku 1972 by bývala měla zároveň vést k revokaci všech závěrů, které byly učiněny na základě všech předchozích a opakovaně potvrzovaných mylných konstatování, včetně ovšem těch podkladů, které z Johánka činily světce střežícího v nebesích uchovávání zpovědního tajemství. Jenom si představme, že již tolik staletí dokonce mezinárodně uchovávaná úcta k tomuto populárnímu světci by se měla najednou anulovat! Ta legenda má navíc své posvátné místo přímo ve svatovítské katedrále pražského Hradu a sochy mučedníka na málem nesčetné řadě mostů všude kolem nás.

Ač je tedy všechno kolem toho jazyka jako svaté relikvie zcela odlišným příběhem, Johánek přece mučedníkem byl, takže ---? Co udělá, či neudělá legenda! A s legendou nerozlučně spojený nějaký rituál... Copak již dávno "nevyšuměly" ty závěry komise před čtyřmi desetiletími? Jinak řečeno: sv. Jan Nepomucký zůstává patronem zpovědního tajemství, viďte? (Jan Hus byl také mučedníkem víry, ale toho přece v Kostnici odsoudila tehdejší "církev". Důvody k jeho aspoň blahoslavenství zatím Řím žádné nenašel; i když se aspoň to mučednictví již sporadicky bere s politováním v úvahu.)

Vytisknout