Jak jsem potkal Noama Chomského

2. 6. 2014 / Lukáš Stříteský

Těšil jsem se jeho na přednášku půl roku. Asi měsíc předem jsem si všiml, že Akademie věd oznámila termín 2. června, ve 14:00 na Národní třídě naproti Národnímu divadlu. Ani né týden před tím mi kamarádka z Filosofické fakultu poslala registrační formulář, který si pro velký zájem v Akademii narychlo vymysleli. Registraci prý potvrdí dva dny předem, což se nestalo. Psal jsem si s Chomským dříve, když jsem slátával článek o jeho poslední knížce. Teď už je ale pozdě se mu znova ozvat a poprosit ho, že bych stál alespoň někde vzadu přednáškového sálu. Zkusil jsem to, ale nic. Kamarádka to vzdala.

Jel jsem tam o hodinu předem. Osprchoval jsem se, umyl a učesal si vlasy a vzal si košili s tím, že je nějak přemluvím. V batohu mě při jízdě tramvají hřály jeho knihy. Představoval jsem si, co by se stalo, když bych ho náhodou potkal. Vstoupil jsou do Akademie a bylo jasné, že to je vyloučené. Určitě ho dovezou autem k zadnímu vchodu. Vyjednával jsem s ochrankou o vstupu. Nic jsem nepořídil. Sedl jsem si smutně ke dveřím do budovy. Okázale vešel vysoký pán v černém saku a gestem: "Račte."

Následoval ho trochu přihrbený, ale jinak vcelku veliký Noam. Šel jsem za tím elegánem v saku. "Mohl bych mluvit s profesorem jenom na minutku?" zeptal jsem se ho. "Není to možné!" Zastavilo mě to. Ale potom jsem ho drze oběhl a oslovil přímo Chomského: "Noam!" Nasadil okamžitě svůj dětský úsměv. Má talent být bezprostřední a upřímný až připomíná malé dítěte. "Vyměnili jsme si nedávno emaily, psali jsme si mimo jiné o Bělorusku." udýchaně jsem mu povídal. "Ja, ja, ja." Přikyvoval tak, že bylo jasné, že si přece jenom nakonec určitě nevzpomněl. Ptal jsem se ho, jestli by mu nevadilo, když bych někde vzadu postával a poslouchal ho. Nakláněl na mě ucho, velké a s chlupy. Začalo se mi chtít brečet. Uvědomil jsem si, že mluvím s člověkem, jaký se nenarodí ani jednou za století. Nejcitovanější žijící člověk planety, který nejenom přispěl k rozvoji humanitních věd, ale zároveň je nejvlivnějším společenským a politickým komentátorem. Aktivistou s morální integritou prokázanou mnohými hodinami nesobecké práce mimo jeho povolání. Vnímal jsem jeho teplý hlas, který jsem do té doby slyšel jenom přes mikrofon. Bylo mi jedno, co vyslovuje. Slzy se mi řinuly do očí, že jsem to nemohl vydržet. Na přednášku jsem se nakonec dostal. Byla krásná o tom, co člověk je schopný a co není schopný pochopit.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 2.6. 2014