"Oběť duše" cara Vladimíra

21. 5. 2014 / Karel Dolejší

Přesměrování ruského plynu na východ má být jedním z hlavních Putinových trumfů v obnoveném soupeření se Západem. Po letech znepokojivého poukazování na závislost Evropy na Rusku na Západě převážil názor, že ruská závislost na Evropě je větší, než naopak, zejména proto, že Rusko údajně nemá pro energetické suroviny jiného kupce. Pokud ovšem Moskva postaví produktovody do Číny, tento předpoklad přestane platit a Evropa by se mohla ocitnout v energetické krizi, říká protiargument.

Ani domluva s Čínou však neslibuje jen samá pozitiva. Údajně zlovolný Západ platí za zemní plyn všeobecně vyšší ceny, než Asie (viz graf níže), investice do nových produktovodů v řídce osídlených a málo rozvinutých oblastech na východě nejsou žádná maličkost - a navrch Peking nejeví ochotu přistoupit na cenu, kterou si Moskva představuje, alebrž tlačí na její další snížení.

Samozřejmě, pokud Putin ze svých požadavků ustoupí - což v Pekingu předpokládají, neboť znají jeho současnou situaci - může být smlouva o dodávkách plynu podepsána již během dneška, případně kdykoliv později, když si to v Kremlu rozmyslí.

Leč kouzlo Putinova obratu k Číně je už pryč. Nikdo se ho tolik neobával, jako němečtí byznysmeni, kteří pomalu stupňují tlak na Merkelovou, aby odstoupila od protiruských sankcí zavedených kvůli Ukrajině. Oblíbeným strašákem je vize, že německé firmy přijdou o příležitosti v Rusku s často dvoucifernými procentními zisky z investovaného kapitálu, protože "se Putin prostě domluví v Pekingu". Po dnešku je však jasné, že žádné terno Rusy na východě nečeká. Číňané už si osvojili prakticky všechny ruské vyspělé vojenské technologie a vyvíjejí je samostatně dál s využitím západních, které nakoupili či okopírovali. Pokud jde o spotřební zboží, je Rusko víceméně bez šance, v jeho ekonomice nevznikají žádné světově známé značky.

Zbývá prodávat Číňanům suroviny a odebírat za ně hotové zboží s přidanou hodnotou. Na takovém obchodě ale ještě nikdy nikde žádná vyspělá ekonomika nevznikla. Pro modernizaci ruského hospodářství tedy zbývá zbrojařský průmysl obchodními i ideologickými bariérami chráněný před světovou konkurencí. Nebo taková je alespoň představa, která vyplývá z faktických rozhodnutí přijímaných v Moskvě. Politický vliv zbrojařů je na vzestupu a stejně tak státní objednávky. Ruský stát je bude platit především z daňových výnosů prodeje ropy a plynu. Čína to ví. Čím níže stlačí ceny placené Rusku za plyn, tím bude soused ekonomicky i vojensky slabší. Geopolitické soupeření v Afghánistánu či Střední Asii se pak bude vyvíjet spíše ve prospěch čínského draka, než ruského medvěda, který brzy na každém z hlavních strategických směrů bude hrát druhé housle.

***

Dějiny procházejí toutéž fází dvakrát, ale pokaždé jinak. Dnešní Evropa není pasionární centrum usilující o fanatickou expanzi na východ, jako tomu bylo kdysi ve 13. století. Neohrožuje Rusko tak, jak se v Moskvě tvrdí, a nechybí jí smysl pro pragmatické dohody.

A koneckonců, čínský prezident Si Ťin-pching není žádný chán Batu, o srovnání Putina s Alexandrem Něvským ani nemluvě.

Rusko se stále ještě může s Evropou dohodnout, bude-li mít skutečný zájem, a nikdo nebude usilovat o jeho zničení tak, jako křižáčtí fanatici z doby před osmi staletími. Mačistická, silová, zastrašovací politika, kterou se Kreml v posledních měsících stále častěji prezentoval zdaleka nejen na Ukrajině, ale i vůči mnoha jiným, zcela benigním sousedům, se však s pragmatickými dohodami příliš neslučuje, stejně jako falešná teze, že EU není "nic než" převodová páka USA a NATO.

Není to jen Brusel, kdo by po ukrajinské krizi měl změnit nemyslivý a rutinérský přístup k mezinárodním záležitostem. Je to i Moskva, která právě kvůli vidině obnovení sovětského impéria na nových základech de facto směřuje do podřízeného postavení ve vztazích s Pekingem, na jehož konci může stát třeba i ztráta Sibiře.

Kdyby se Putin vzdal ruského mesianismu, imperiálních ambic a nároků vůči sousedům, jejichž suverenitu účelově neuznává, mohl by při četných řadách svých příznivců na Západě nakonec dosáhnout více, než když neustále předvádí, jakým je údajně v mezinárodní aréně jednoznačným alfa samcem.

To se ovšem nestane. Protože kdyby k tomu došlo, byla by to teprve ze strany ruského prezidenta pravá a nefalšovaná "oběť duše".

Vytisknout