Perspektivy sbližování církví

21. 5. 2014 / Miloš Dokulil

Není nezbytné okamžitě poukazovat na význam těch vzájemně sbližovacích aktivit, které jsou dozajista v přesahu vůči pouhé vzájemné toleranci; a tato činnost se také velmi výrazně ovšem pozitivně promítá vůči stavu před sto lety, kdy navzájem navenek ještě převládala mezi církvemi především vzájemná averze. Možnost vzájemného dialogu je pochopitelně cenná. Zvláště když tomu předchází ze strany Římskokatolické církve jako tradicí i počtem věřících největšího možného partnera dokonce prohlášení, že hledá "prominutí i u bratří, kteří by se cítili od nás ublížení", přičemž naopak vyjádřila ochotu "prominout křivdy, které byly způsobeny katolické církvi" (jak vyplynulo z koncilní řeči z 29/9/1963).

Jde samozřejmě o významná gesta. Lze mít současně za to, že určitě nešlo o pouhá "gesta". S ohledem na víru v často obdobně vyznávaného Boha je ta vyjádřená smířlivost vůči svým způsobem náboženské "konkurenci" chvályhodná. Nemusí být ovšem hned vidět, že tyto tendence mají omezenou působnost i platnost. Každé církevní společenství totiž žije kromě jiného ze své určitým způsobem tradované historie, která svérázně rámuje případné postoje vůči odlišným náboženským uskupením. Ta historie v aktualizovaném podání je jakousi "navštívenkou", ale i "záručním listem" každé víry. Potom je samozřejmě možné vzájemně kolegiálně diskutovat o řadě námětů týkajících se třeba výkladu svatých textů nebo bohoslužby, ale základní témata kolem vzniku a vývoje vlastní církevní organizace musí pochopitelně zůstat mimo potenciálně kritickou diskusi. Proč? Na počátku každé náboženské organizace je jisté autoritativní poslání (a spásonosné dědictví), na kterém spočívá její důvěryhodnost ("kredibilita"). Tu ovšem nelze -- bez ztráty "tváře" -- korigovat do žádných kompromisů.

Čili: něco zcela jiného nastalo, když třeba Římskokatolická církev "po 2. Vaticanu" zavedla bohoslužby v národních jazycích (a vzpomeňme dávného husitského požadavku na zrovna takové hlásání božího slova!), a zcela jiné souvislosti by byly navozeny, kdyby takto se zároveň mělo připravovat také postupné organizační splynutí různých evangelických -- často na počátku "národních" -- církví "s Římem". Římskokatolická církev během zrovna zmiňovaného koncilu samu sebe vymezila jako "tajemství", navíc rovněž jako "Corpus Christi mysticum" (tj. "mystické Tělo Kristovo"). S přihlédnutím k řadě dogmat pojících se k počátkům "kristovské" víry (spasitelnost skrze Božího Syna) a završených dogmatem o tělesném nanebevzetí Panny Marie (z roku 1950; podle konstituce "Munificentissimus Deus") může tu být více nepřekonatelných, přímo věroučných překážek k dalšímu sbližování evangelických církví (a sekt) s katolíky. Už proto, že v rámci posléze zmíněného dogmatu katolická víra počítá s tím, že Panna Maria "byla vzata s tělem a duší do nebeské slávy"; přičemž tato věroučná představa není textově podložena žádným novozákonním (či přímo "evangelijním") tvrzením.

Takže: vzájemný mezicírkevní dialog snad ano, ale s vyloučením některých otázek, které by navozovaly od počátku spor. Je zde ovšem ve hře také ta známá otázka Cui prodest? (Tj. z latinského "komu to poslouží".) Zvláště když zároveň uvážíme, že především v průmyslově vyspělých zemích religiozita klesá; snižující se účast na bohoslužbách je snad ještě markantnější. Zčásti se náboženský život přelévá do mediálně přitažlivých sekt, a pak mimo věroučně i bohoslužbou dřívější tradici vzájemně si bližších společenství.

Navíc je vůči všem formám náboženské víry výzvou celková laicizace života; a to spolu se stále dramatičtěji se kupícími poznatky vědy. Jenže v tomto směru není (a nemůže být) víra kompetentním protivníkem vědy. A nelze přijatelně a věcně korektně tvrdit, že věda a víra se vzájemně doplňují. Nemají týž předmět zkoumání a ani obdobné prostředky ke svým tvrzením. Pokud náboženství tvrdí, že odhaluje otázku smyslu lidského života, ten smysl je zakotven v transcendenci, která v tomto našem světě je argumentačně opřena od druhé půle 20. století především o metafory. A božsky zabydlená nebesa, která byla ještě před dvěma tisíciletími lidem důvěrně blízko, kosmickým výzkumem a astrofyzikou od druhé půle 20. století se nám do závrati vzdálila, pokud by se nestala pro většinu lidstva zcela nečitelnými. Takže potom ve víře běžných věřících nadále převažuje jen názorná obraznost antiky... ať již si počínají theologové se svými inovačními výklady křesťanské víry jakkoliv.

Pokud se někdy (také znovu latinsky) říkalo ad fontes (tj. "k pramenům"), pro křesťanská společenství by zřejmě měla být východiskem možného vzájemného sbližování Písma (tj. Starý a Nový zákon). K této citlivé problematice jsem již loni, a to jako "meditační eseje", napsal knížku pod názvem "Křesťanství v perspektivě 1700-letého výročí milánského ediktu" (vyšlo teď v nakladatelství Tribun). Je asi i v kontextu této stati vhodné připomenout, že křesťané během zhruba 250 let přečkali nejméně 10 pronásledování ze strany Římského státu, takže po dvou tolerančních výnosech (z roku 311 a 313), jakmile se císař Konstantin zbavil možných konkurentů své moci, svolal rovněž koncil, aby došlo k ujednocení křesťanské -- pohanským státem teď preferované -- víry (Nikaia, roku 325). I když, brzy po tomto koncilu, sám císař -- proti svému předchozímu názoru -- se brzy přiklonil k ariánství, které předtím koncil za jeho předsednictví odsoudil jako herezi. Požadavky na sjednocení víry znovu vzrostly, když se křesťanství stalo státní vírou Východořímské říše (roku 380; "konstantinopolský" koncil roku 381). Ani to nebylo konečným řešením. Též takto snad bylo aspoň naznačeno, že otázky víry automaticky nestojí a nepadají s nějakými závaznými texty či deklarovanými svědectvími o zázracích, nýbrž opírají se o stále nějak nové jejich výklady (a další možné preference, snad i doplňované v duchu času, který oslovují). Pokud nová interpretace textu či bohoslužebné nebo organizační praxe navodí rozštěpení předchozí organizace, takže ta potom začne žít svým vlastním životem, ta nová identita víry nepřipustí zpochybnění svých výchozích principů; vždyť to by zcela proti pudu sebezáchovy páchali její dědicové sebevraždu své zatím posvátně vnímané tradice (včetně zhrzené památky na její zakladatele).

A to jsme zatím zde nekomentovali fakt, že Římskokatolická církev si zatím viditelně udržela prioritu mezi křesťanskými církvemi svou centralizovanou strukturou, celkovým a stále úctyhodným počtem věřících, a ovšem také jedinečnými církevními stavbami; a samozřejmě rovněž tím, že pro sebe aspiruje roli autoritativního vykladače textů, o něž se ta víra opírá. Takže? Dialog ano, ale v omezeném rozsahu i obsahu. A bez naděje na vzájemné organizační splynutí. I kdyby tu byl k dispozici pro věřící snad týž -- především "trojiční" -- Bůh. (I když ovšem existují mezi námi "křesťané", kteří vnímají Ježíšovo působení jako nikoli automaticky transcendující do zázraku jeho nanebevzetí jako Krista.)

Vytisknout