Věčná pravda nejmenované ředitelky

21. 5. 2014 / Štěpán Cháb

Při poslední okružní cestě jsem zabloudil do Ústavu sociální péče. Proběhla úvodní křeč -- dobrý den, hledám si práci, doufám v její nalezení u vás, mám tu a tu zkušenost, ten a ten kurz, to a to vzdělání. Protentokrát se paní ředitelka neomezila jen na obligátní -- není, zeptejte se příští měsíc/napřesrok/alias -- už mi nelezte na oči. Nyní přede mě paní ředitelka bouchla dva fascikly a pravila, že tam, právě tam schraňuje na tři stovky žádostí o práci. Mezi nimi jistě i nejméně dvě mé. Výborné, konkurence není nijak početná, jen dvě sta devadesát osm stejně nezajištěných na jedno zaměstnanecké místo, které navíc neexistuje. Brnkačka.

Paní ředitelka se ovšem rozhovořila.

Pravila, že šťastlivci, kterým je dovoleno vydělávat si prací v její instituci v poslední době přestali zlobit. Drží se práce, jako kdyby to byl smysl jejich života. Nezlobí, jak dříve zlobívali a že se jí tím zaměstnanecký kolektiv začíná krásně usazovat. Nu, přejme paní ředitelce tučná léta. Pravila, že se ani nediví té jejich poslušnosti a bouchla do jednoho z fasciklů se žádostmi. Dle jejích slov je příliš velký nedostatek práce a lidé, kteří práci mají, nezlobí, poslouchají, sehnutí a strnulí, ale vděční. Ona prý, pravila opět ředitelka, když měla svého šéfa a ten šéf když po ní něco chtěl, tak to ona bez protestů běžela a v čase co nejkratším příkaz splnila. Poslušnost je základ. Nohy jsou tu od toho, aby běhaly dle hvízdání. Jako ta zvěř připoutaná k oji a švihaná bičem k větší rychlosti, k většímu výkonu, k lepším výsledkům. A srdce tepe a život je vzácný a Bohu se seká pod nohy výsměšná modlitba: "Bože, dej, ať je ze souseda kripl na vozíku, protože to on sedí na zaměstnaneckém místě, kde mám sedět já. Bože dej, ať vyhoří exekutorské archivy, protože bez práce jim nejde zaplatit a oni přesto každou chvíli vyrážejí svým hnilým ramenem domovní dveře. Bože dej, ať scípne celé lidstvo na kurděje, protože je to experiment navýsost zhovadilý. Bože dej, ať scípnu první, protože v tomhle já žít nechci. Bože, bral bych i těch pár stříbrných určených Jidášovi, co je mně po duši."

Nastavený směr nedostatku práce dává mocichtivým tu pravou a nefalšovanou moc nad lidmi. Nehne se ta masa zaměstnaných, bojí se o svou hubu, která se sice sotva nažere, ale přesto nažere. Ideální stav věčného ohrožení života. Permanentní touha po přežití. Na život už se abdikovalo. Jak by znělo Ježíšovo poučení? Pomni, že i tys člověkem, že i v tobě je království boží, že i tebou je plněna vůle boží. Hurá, třikrát hurá.

Při cestě domů jal jsem se pozorovat krásu přírody. Strom pučící životem se klene nad jinými, menšími a dusí je, bere jim světlo i vláhu. Och a jaký krásný ptáček cvrliká z huby znuděné kočky, stačí jedno skousnutí a vaz opeřence je vejpůl a život v kelu a kočka se líně protáhne a zamňouká na paničku s úřední žádostí o mlíčko. A hele, slimák, a už se žene vstříc nůžkám rozevřeným na jeho počest. Považujme tohoto slimáka za slavnostně otevřeného. A co je to za výbuchy? Aha, soused odpaluje krtince, doufaje, že při jednom z četných výbuchů vylétnou i střívka nebohého zviřátka. A život ohavné matky přírody se plete pod nohy a dává vyhrávat rychlejším a drzejším a před půlnocí se ozve ubohé zahoukání sýčka. Třeba je to houkání určené pro tebe, živote, ale spíš ten pitomý opeřenec jen láká protějšek ke kopulaci.

Vytisknout