O Karlu Krylovi

4. 3. 2014 / Boris Cvek

Než přistoupím ke krátké kontemplaci vybraných písňových textů, chci Kryla představit jako člověka prostřednictvím několika citací z rozhovoru, který s ním udělal Miloš Čermák a který vyšel jako kniha Půlkacíř (Academia Praha 1994). Začnu krátkým pohledem na Krylovu svébytnou náboženskou víru (je známo, že chodil na římskokatolické mše a že jeho duchovním otcem byl benediktinský opat a důležitý český básník Anastáz Opasek): "Každý člověk je postaven jinak. Někdo je na kluky, někdo na holky a někdo na děti. S tím se nedá nic dělat, pouze je třeba se s tím vypořádat v rámci nějakých společenských pravidel. To je v každé zemi jiné a nelze dopředu říct, co je dobré a co špatné... Pouze o Pánu Bohu nepochybuji. Mockrát se projevil, mockrát mě nakopl do zadku -- a jsem mu za to vděčný... Víra není značkou kvality -- pouze člověku usnadňuje, aby se jí dobral. Nic víc. Víra není samospasitelná. Nabízí ti možnost setkání -- a záleží, jestli jí využiješ. Pro šéfa (BC -- tak Kryl nazýval Boha) není podstatné, kolikrát jsi byl v kostele -- ale jak jsi žil."

Kryl těžce nesl, když po listopadu 1989 byl československý protikomunistický exil často chápán jako skupina ekonomických migrantů: "Naposledy opakuju: exulanté odešli z důvodu svého přesvědčení. Pro svou zem bojovali a pracovali víc než devadesát procent těch, kteří tu (BC -- tj. v exilu) zůstali... Chtěli se vrátit, na to dám krk -- ale teď už jsou pro moji zemi definitivně ztraceni. Bohužel... Neznám nic smutnějšího, než když jsem jezdil za slušnejma a krásnejma lidma do uprchlických táborů -- a slavil s nimi jejich první vánoce venku. To zanechá stopy na duši -- ať chceš nebo nechceš. Ti lidé opravdu neodjeli za bohatými příbuznými ani na zajištěná místa -- prostě už nemohli poslouchat, když jim jejich děti vyprávěli místo o písmenkách o Velký říjnový revoluci nebo o Auroře." O Krylově vztahu k lidem a o jeho nepopulární desilusi z polistopadového vývoje velice dobře svědčí tato slova: "Nemyslím, že mé rozchody s lidmi odlišných názorů jsou definitivní. S některými jsem se již sešel. Bohužel, dokážu být velmi vznětlivý a agresivní. Navíc jsem prťavej -- jako foxteriéři, což jsou nejvzteklejší psi... Vzhledem k tomu, že zpívám problémové písničky, předpokládám, že budou chodit lidé, kteří ty problémy mají. Nemůžu se jim vyhnout ani utéct. A morálně či duševně je poškozený celý národ... Ano, hodně lidí může mít mentální bolest -- třeba pasák, který chtěl být filosofem. Nebo ochmelka, který studoval na lékaře. Anebo bývalí funkcionáři a komunisté. Mnozí hledají ve styku se mnou ospravedlnění svých činů... Přicházejí si pro odpuštění. Chovám se k nim slušně a snažím se je vyslechnout. Mám to ulehčené i tím, že jsem tu nežil -- a nevím, jaká svinstva ti lidé udělali. Ale nikdy je nezavrhuji." A nakonec ještě potvrzení nadhledu, jaký dokázal mít Kryl sám nad sebou: "Není nic horšího, než když hlupák dostane myšlenku, o které nepochybuje. Máš pravdu, že se můžu mýlit -- a pokud jde o mé kritické názory, mýlil bych se hrozně rád. Jiná věc je, že se ve svých nepěkných obavách mýlím jen málokdy. Nebylo nic krásnějšího, než číst před třemi lety na Václaváku nápis: Karle Kryle, už neryjeme držkou v zemi. Ale to je spíše výjimka. Těch nepěkných věcí, v kterých jsem se nemýlil, bylo mnohem víc. A je mi to líto."

Z Krylových písňových textů jsem si k rozjímání vybral z praktických důvodů jen tři, avšak doufám, že aspoň velmi zhruba pokrývají rozmanitost jeho tvorby: Anděl, Dachau blues a Žalm 71 (Znamení doby, Mladá fronta Praha 1996).

Velice známý písňový text Anděl, který pochází z roku 1965, začíná těmito slovy: "Z rozmláceného kostela / v krabici s kusem mýdla / přinesl jsem si anděla / Polámali mu křídla / Díval se na mne oddaně / já měl jsem trochu trému / tak vtiskl jsem mu do dlaně / lahvičku od parfému." Rým je typicky zpěvný, nekomplikovaný, při pouhé četbě působí spíš planě, a to se týká celého textu. Téměř dvacet let po únorovém puči měl výraz "rozmlácený kostel" jistě velice silnou vypovídací hodnotu, znamenalo to ukázat komunistický teror v tom pravém světle, ukázat jeho mlácení a ničení. Avšak dodnes a stále může být symbolem širším, totiž symbolem lhostejnosti i agresivity vůči něčí víře či svébytnosti, vůči člověku v jeho těch nebo oněch kořenech, v jeho historii a tradici. Anděl, jemuž oni (ti anonymní gauneři bez své vlastní identity, kteří plenili, kradli, lhali a vládli i byli ovládáni, a kteří budou vždy okázale a vychytrale pohrdat jakoukoli úctou k mravním hodnotám) polámali křídla, nevystupuje z ruin jako nějaký mocný symbol návratu dávné éry, jež také měla své oni (pro změnu v církevních a feudálních šatech), nýbrž jako živý svědek, který s tím, kdo jej osvobodil z trosek kostela, navazuje živý vztah. Už to, že je v krabici s kusem mýdla, jej zbavuje vší oficiální pompy či propojenosti s tím, co je na tradici mrtvé. Vešel do moderních kulis, do moderní perspektivy... a žije, je natolik živ, že dokáže být oddaný a vzbuzuje rozpaky, na něž je spontánní odpovědí právě to vtisknutí parfému do dlaně. Není samozřejmě živý fyzickým životem, ale žije tím, že oslovuje, je nadán životem díky tomu, kdo na něj nezapomene a nemůže se od něj odtrhnout.

Refrén, který se bude opakovat potom ještě dvakrát, je tento: "A proto prosím věř mi / chtěl jsem ho žádat / aby mi mezi dveřmi / pomohl hádat / co mě čeká / a nemine / co mě čeká / a nemine." Ke komu se obrací? Myslím, že vystupuje z vyprávění o andělovi a dává ten příběh do širšího, jen matně naznačeného kontextu, který je dán vypravěčem a posluchačem, k němuž se ono "prosím věř mi" obrací. Ale je to i otázka: co znamenají tato slova v kontextu rozmlácených kostelů a andělů s urvanými křídly? Má tehdy prosit ještě nějaký smysl? Nebo věřit někomu? A co věřit? Že potkal anděla, že se na něj ten anděl díval oddaně -- nebo že toho nálezu chtěl využít a zeptat se anděla na svou budoucnost? Stejně jako prosba nemůže být jednosměrný diktát, tak ani věřit někomu není "ber, nebo nechej být". Je to přec o naslouchání a budování důvěry. Jestliže se zdaří, živá tradice žije, žije i anděl. Anděl, od nějž chtěl jeho nálezce něco vyzískat jako od mocné bytosti, která stojí někde mimo jeho vlastní ego a jejíchž výjimečných schopností lze využít. Jenže všechno se to zvrtlo... anděl nezůstal mezi dveřmi, ale vstoupil do dialogu, ovládnutí jeho nadpřirozené síly náhle bylo zbytečné, jaksi se na to zapomnělo.

Toto svědectví lze vyčíst z následující sloky: "Pak hlídali jsme oblohu pozorujíce ptáky / debatujíce o Bohu / a hraní na vojáky / Do tváře jsem mu neviděl / pokoušel se ji schovat / To asi ptákům záviděl / že mohou poletovat." Anděl a jeho nálezce jsou nyní spolu. Proč ale "hlídají" oblohu? Snad je to, vzhledem k pozdějším slovům o vojácích, píseň vojáka, jenž sleduje oblohu, aby se bránil náletům. Ale obloha je především symbol čehosi, odkud by mohlo přijít něco radikálně jiného -- vždyť ten anděl k obloze patřil, jistě po ní toužil a v jeho nálezci musela vzbuzovat přinejmenším zvědavost. Hlídali oblohu, ale viděli jen ptáky. I když se anděl předtím díval na nálezce oddaně, nyní schovává svou tvář, neboť je sklíčený -- samotná závist přece svou tvář neskrývá a andělé ostatně závisti jsou nejspíše neschopni, zdá se tedy, že "záviděl" jen v tom smyslu, že mu přišlo líto, že nemohl létat s nimi. A taková bolest svou tvář skrývá, ostýchá se odkrýt svou slabost a křehkost. V takové situaci debatovali o Bohu a o hraní na vojáky. Nejde tedy o jednosměrné poučování, jde o společenství, o sdílení zájmu a též o otevřené otázky. Pokud se týká "hraní na vojáky", zdá se, že Kryl těmito slovy míní hrůzu válek... jejich absurditu a zvrácenost. Anděl debatující se svým nálezcem o Bohu jistě vnuká perspektivu, z níž se hamižné cíle válek jeví jako dětská hra, jako hloupost, zvláště odsouzeníhodná vzhledem ke svým děsivým důsledkům. Následující opakování refrénu opět představuje pozvání k tomu brát vyprávěný příběh o andělovi vážně.

Po refrénu čteme poslední sloku celé písně: "Když novinky mi sděloval / u okna do ložnice / já křídla jsem mu ukoval / z mosazné nábojnice / A tak jsem pozbyl anděla / on oknem odletěl mi / však přítel prý mi udělá / nového z mojí helmy." Novinky? U okna do ložnice? Ta debata o Bohu zřejmě neměla charakter nějaké těžké disputace či prkenně vážné konverzace typu: "ano, zajisté, pane profesore", "okouzlujete mne svou hlubokomyslností, drahý kolego" atd. Byla závažným, nicméně lidským, uvolněným povídáním -- a i když nešlo o jednosměrnou debatu, přece jen víc věděl anděl... znal novinky. Ten výraz též napovídá, že vztah mezi světem andělským a oním nálezcem anděla trval již dlouho předtím, ostatně z tohoto důvodu je také pochopitelnější, proč si z trosek kostela odnášel právě bezkřídlého anděla. Ložnice je symbolem intimity, utajenosti, nikoli jenom sexu, nýbrž naprosto obecně... Křídla ukovaná pro anděla z mosazné nábojnice, to je jasně vyjádřená, aktivní touha po tom překlenout most od drsného zde k transcedentnímu tam, kam anděl odlétá (nikoli ulétá!). Není to jen odmítnutí války, její přetavení v mír (z děl nadělat pluhy), ale myšlenka sahá dál... ten anděl s polámanými křídly, materiální anděl odlétá pryč a má být nahrazen novým, který bude udělán z helmy. Takto triumfuje vize nad těmi, kdo rozbíjejí, kdo rvou andělům křídla, kdo oblékají lidi do helem a dávají jim mosazné nábojnice do zbraní. Metafora vrcholí, protest se zhutňuje, jeden svět, svět dialogu, vztahu a porozumění vítězí nad tím druhým, je proměňován jako helma. A nejde o válku... jde o to nezavřít oči. Anděl, který odletěl, je svědectvím o cíli, neboť vítězící svět není cílem, naopak je třeba vidět i jeho omezenost, jeho marnost... Dělat z helem anděly je symbolem vstupu do lepšího světa, ale setrvat v tomto světě andělům nelze. Cíl je jinde... Konečně refrén završuje celý příběh a znovu nás vyzývá k tomu, abychom ho vzali vážně.

Druhý text, který jsem si vybral, je mnohem více básní a svědčí podle mne velice dobře o Krylově geniální fantazii, o virtuozitě jeho jazyka a především o jeho snaze podívat se pravdě do očí, obnažit mravní otázky do té největší hloubky. Dachau je jméno spojené snad již navždy s nacistickým koncentračním táborem a Krylův text je nutné chápat právě v tomto kontextu. Jedná se o pokus básnicky reagovat na jedny z nejstrašnějších událostí celé lidské historie. Ačkoli se kdysi mohlo zdát, že po Osvětimi je již poezie nemožná, Kryl se odhodlal k tomu najít skrze poezii a skrze zpytování člověka s jeho tajemstvími princip, který může za šoa a za všechno, co mu bylo kdy podobné. Dachau blues pochází z roku 1970.

Již z první sloky lze poznat, že interpretace textu bude obtížná, že se skládá spíše z narážek, z vyvolávání nálady... že v lecčems připomíná Picassův obraz Guernica: "Když stíny k sobě v touze lnou / tma prohlásí se kouzelnou / a někde znějí bicí / Když měsíc tepe do mřížky / dva Popelčiny oříšky / s šedivou holubicí / Když zvony půlnoc dozvoní / a vratiče se rozvoní / zlý sen se vrací znovu / Jsou dosud v oknech střepy skla / a krev jež znovu vytryskla / skapává do proslovů." Verš se vlní, rým je melodicky složitější, hudba není nutně zapotřebí, aby vynikla krása těchto slov. Zpočátku nejde vycítit žádné velké napětí, spíše se před námi rozvíjí představy noci, snů, pohádek, zvnitřňování a teprve vzadu ty "bicí", ten úděl Popelky, ten zlý sen, ta opět vytrysklá krev budí nepokoj. Kryl s jemnou virtuozitou básnické fantazie připravuje vnitřní drama, chce nás odtrhnout od vnějšího, suše praktického světa a otevřít důležitým metaforám. Nejde právě že jenom o sen, jde o střepy skla, které zůstávají v oknech, o bolest, která stále bolí, o krev, jež není odbyta, ale tryská v mysli přeživších stále znovu, neboť nelze zapomenout. A kontrast mezi tím a různými proslovy je typicky krylovský, jedná se o zdůraznění absolutní nesrovnatelnosti žvástů, řečených z povinnosti a pro foro externo, se strašnou skutečností samotnou i s poctivou, trýznivou cestou sebereflexe, již probouzí.

Ale tok poezie se opět vrací k mírnému tónu zasnění, ze kterého nyní však mnohem rychleji tryská smrtelná úzkost a verva nelítostné pravdy: "Když úzkost chodí po špičkách / jak dívka v modrých lodičkách / a v bílé rozhalence / Když promarněno vzkříšení / Když most má pouta lešení / jež křičí na milence / Když zlato pláče mosazí / Když vzduch se oděl do sazí / a prázdnem škváry zeje / Zas strach má ze lži mozaiku / a za svěrací kazajku / už našel farizeje." Koncentrační tábor není něco, co by nesouviselo s podstatou světa a lidského života v něm, a na to Kryl poukazuje. Všechny příklady, v nichž vybarvuje bídu tohoto světa, jsou ovšem jen náznakem, jakýmsi němým výkřikem, který zůstává potlačen. Takovýto strach, ten utíkající před pravdou, potřebuje lež, svěrací kazajku i farizeje, a toho najde v sobě. Jedná se o strach z bolesti a ze soucitu, strach z pohledu na syrovost světa. Říci, že koncentrační tábory v Německu, v SSSR, u nás nebo jinde na světě vyrůstaly z nějaké výjimečné bestiality, jíž je třeba zakroutit krkem, a tak se svět stane dobrým a krásným, je právě ta lež, která ty strašlivé lágry pomáhala zplodit (a přibrala si na pomoc i svěrací kazajky i farizeje).

Nervozitu, úzkost, bázlivost z prozření se však žádnými lágry nepodaří odstranit. Ti, co podali tak či onak ruku ďáblu, a to jsme vlastně více či méně všichni, neboť podstata světa je prostě taková, že se namočíme, jsou jako Pilát: "Zvracíme přecpaní / a měsíce se / počínají pátkem / Křičíme ze spaní / zas děsíce se / podepsaným řádkem / Pod hranou odvahou / tkví pobledlost / Jak Pilát ruce myjem / Když s chladnou rozvahou / jde posedlost / pak zítřka nedožijem." Posedlost? Ano, posedlost neschopná si přiznat vinu, hřích, křehkost lidství, ta posedlost, co nezná odpuštění ani pokání, ale v děsivém strachu z pravdy o sobě tím více trvá na kategorických soudech, na nenávisti a planém zbožňování. Asi málokdo by pochyboval, že většina tyranů, trýznitelů, SS-führerů atd. byli slaboši, možná sadisté, ale určitě vnitřně velice slabí a úzkostliví. Ale určitě v každém z nás je kus takovéhoto člověka... Nechybí mu chladná rozvaha, ten strach je totiž přímo nelidský, je studený a rdousí upřímné city, svědomí... to vše považuje za pouhou slabost, za smrtelně nebezpečnou slabost. Samozřejmě, že celá tato moc je autodestruktivní, že ve své mechanické a neoblomné mašinérii ničí všechno, a tedy i sebe... pro toho, kdo se pro ni nadchl, není žádné "zítra". Zůstává v soukolí destrukce, tedy v jakémsi bezčasí, mrtev zaživa.

Tehdy se stává lež měřítkem pravdy a lež právě nesnese svobodu a rozmanitost, je totiž slabá, cítí se ohrožena, žije v úzkosti -- nenávidí volnost: "Když lež je pravdy zárukou / jde volnost s pouty na rukou / a vůkol kvetou -- hroby / Když z lásky stal se mouřenín? / Pak děvce podá růženín / a zbude bez ozdoby / Když zloba zbývá bez lásky? / Pak Židům krade oblázky / a hlásá toleranci / A intelekt když bez duše? / Pak podoben je ropuše / či slepci s mečem v tanci." Obraznost Krylovy mluvy je v této poslední sloce jakoby trochu vymknutá z kloubů, ale pro něj je to typická reakce na vývoj tématu za horizont analyzovatelnosti... chce se tím dobrat jakéhosi čtvrtého rozměru, excitovat nás, abychom v nadrozumovém uchvácení nahlédli na dno problému. Mouřenín? Proč mouřenín? Mouřenín jako poslední z posledních, láska jako cosi, co je v nás utlačováno, prodáno... tím, že si kupujeme děvku, zřejmý symbol prodejnosti samé, tedy tím, že si kupujeme dobré bydlo, pohodlí a povrchní klid, tím naopak prodáváme to nejdražší, co máme, náš růženín, tedy jakýsi symbol nezprostituovanosti. Je-li lež pravdy zárukou, nemůže v nás žít láska, je pokořena, prodána. A bez lásky zůstává zloba, ta se však neprojevuje jen v monstrózních rozměrech, je přece táž v malém i ve velkém. Krást Židům oblázky je nevinné, ovšem jen na první pohled... stojí-li za tím zloba, jde v principu o totéž, jako posílat je do plynu. Díky tomu, že všechno je to postaveno na lži, může zloba vždy a klidně hlásat toleranci, mír, službu lidstvu, kulturu atd., jak to taky vydatně činila a dodnes činí. Lidský rozměr se tak ztrácí, zůstává intelekt bez duše, cosi rosolovitého a slepého. Odtud by se zase dalo vyjít opačným směrem nahoru k první sloce, neboť zde je základ výpovědi celého Dachau blues.

Jednou z nejhlubších Krylových sond do podstaty mravnosti je však třetí z mnou vybraných textů. Žalm 71 pochází z roku 1971 a jeho první sloka je tato: "Tři černí mravenci / topí se v slze srny / Nápisy na věnci / a na koruně trny / Padáme pod tíží / a snažíme se dolézt / vlekouce na kříži / svou samotu a bolest." Mravnost nutně koření v existenciálním rozměru lidského života, není vývojovým diagramem, mapkou bludiště, poznáním nebo rozluštěním něčeho... je dána tím, co chceme v hloubi srdce. Co je v nás, jací jsme -- opravdu! Kryl volí úderné verše s ostrým rýmem, jejich krátký a výrazný rytmus se vpisuje do duše jako údery dláta. Úvodní dvojverší vytváří jakousi paspartu, udává základní tón vymknutosti a smutku, to ještě nevíme, že oboje se ukáže na nás samotných. Srovnání nápisů na věnci a trnů na koruně je krylovské odmítnutí oficialit, jakýsi alarm: probuď se z frází, uvědom si význam toho, co stále opěvuješ, uvědom si, že trnová koruna má trny a že bez trnů zůstává jen lživost. Ale ve chvíli, kdy by se člověk chtěl již nad tím zamyslet, je volán k jiné zásadní pravdě: jsi slabý, vlečeš svůj kříž, o němž možná ani nevíš, protože žiješ ve lži... jsi sám a trpíš.

Následuje refrén: "Nebe je růžové / Po cestě křížové / snad konečně spočinem / jak pšenice v klásku / Spočinem bez hněvu / přirostlí ke dřevu / Vždyť nejtěžším zločinem / je hlásati lásku." Kristův úděl se tu v jakési mystické rovině stává údělem nás všech. Ta samota a to utrpení, z nichž nás usvědčuje první sloka, se nedají řešit, dají se přiznat, dají se přijmout a tváří v tvář jim se dá trvat na lásce, na té lásce Kristově. Je to těžké a pravdivé, avšak proto je to zločinem, dokonce nejtěžším zločinem. Myslím, že to Kryl neříká s ironií, ale naprosto vážně... zločin je totiž něco společensky definovaného a konflikt mezi tím, co si žádá jakýsi dobrý mrav, a tím, co si žádá svědomí, je námětem evropských dějin nejméně od dob Sofokla a jeho Antigony. Nenávist k lásce pramení z toho, že láska je jako světlo, které usvědčuje a zároveň osvobozuje. Krylův text nás staví mezi toto pozvání k lásce, a to i za tu cenu, že se vystavíme nenávisti a že se dopustíme "nejtěžšího zločinu" podobně jako Kristus, a mezi tu přirozenou zášť vůči lásce, zášť, která je i v nás (jako jakási mystérium celého kosmu).

Logiku této zášti otvírá více další sloka: "Vezem se v kočáře / ve kterém přežijeme / s obrazem mocnáře / kterého milujeme / Plačíce pro mladost / jsme staří bohudíky / Řvem Ódu na radost, / že nejsme mučedníky." Její kořen je ve strachu, v těžko zvládnutelné touze přežít za každou cenu, nadřadit přežití nad všechno. Přežití je ale od počátku marný podnik, a tento fakt, bída přežití, které zůstává živo jen zradou, nenávistí, lží a shrbeností, je důvodem zášti k lásce... tento tribunál odsoudil a umlčel svědka, poslal ho na nejpotupnější smrt. Refrén ovšem znovu nabízí alternativu, aby posléze dal místo třetí sloce: "Dozněla Devátá / a končí komedie / Namísto Piláta / svět si dnes ruce myje / Sám kříž si zhotoví / a sám si hřeby ková / a král je křížový / Hraje se Osudová." Zde se spojuje Žalm 71 s Dachau blues, ale i s Andělem a s jinými Krylovými písněmi. Není pravda, že by nejtěžší zločin, totiž láska, byl stíhán vždy stejně, někdy lidé obzvláště tonou ve vzájemné lži a zatvrdí se s nesmírnou intenzitou. To je ten svět bez dialogu, svět úzkosti, která si zve farizeje a svěrací kazajku -- pak propuká něco strašlivého, čeho je minulé století naplněno vrchovatě. Tento svět si myje ruce ve své slepotě, dělá si kříž ze své lhostejnosti, ková si hřeby ze své poddajnosti a vynáší tak vzhůru vraždu, jejíž se stává obětí. Nevyhne se tak žádným způsobem osudové marnosti zla, je jím naprosto zničen a zešrotován, ač u něj hledal záchranu. Křížový král je pak dvojznačný symbol... je to král, který přibíjí na kříž, král pozemský, dočasný, král smrti a nenávisti, jejichž vlna ho nese dočasně vzhůru. Ale křížový král je i ten, jejž requiem nazývá Rex tremendae majestatis, totiž ten Ukřižovaný, jenž je vítězstvím lásky nad přežitím.

Vytisknout