Dokáží Češi pohlédnout na velmocenskou politiku bez ideologického filtru?

2. 3. 2014 / Veronika Sušová-Salminen

To, co se děje na Krymu a na Ukrajině, je velmocenská politika. Není horší, protože jí dělá Rusko a ani lepší, protože jí dělá Rusko. Funguje na stejných principech jako velmocenská politika jakékoliv jiné velmoci.

Rozdíl je v tom, že se na ní díváme ideologickým filtrem, který Rusko vnímá jako "jiné", a tím nebezpečné - jako asiatskou hordu barbarů z Východu, jako tajemné a kruté Skythy, jako Kunderovu anti-civilizaci, jako Sílu regresu nebo jako alter ego stalinské totalitní mašinérie, převlečené do dnešního Putina.

Je to ideologická a kulturní clona, která je součástí velmocenského soupeření. V něm se vždy vede paralelní válka o legitimitu.

Díky této cloně má jeden imperialismus pozitivní tvář nositele hodnot, které sdílíme, a obrazu dobra, ve který věříme. Velmocenská politika USA a EU na Ukrajině (a všude jinde) je považována za něco "jiného", protože přece zosobňuje demokracii a svobodu, volný trh a zaručuje nám "náš" způsob života. Funguje sice založena na stejné logice teritoriálních invazí a kontrol, ekonomického nátlaku, násilí a lokálních válek, pošlapávání práva a suverenity, ale je v zásadě správná a legitimní, protože nás prostě hodnotově a kulturně (a často i materiálně) uspokojuje a uklidňuje. Ti, kterých se její odvrácená tvář týká, nás vlastně nezajímají. Obětujeme je na oltář našich vyšších principů.

Rusko ne. Rusko jsme ochotně vyloučili z našeho hodnotového světa, odvrhli jako zemi a kulturu věčných Stalinů, Skythů a okupantů. Je to Východ a ten se nikdy se Západem nesejde (Kipling). Nemá tedy ideologicky podloženou legitimitu, což ve skutečnosti znamená jen jedno - je soupeřem ve hře o nadvládu.

O nic víc tu nejde. Nejde tu o univerzálně platný morální odsudek imperialismu v jeho krutosti a není to ani výraz skutečné solidarity s Ukrajinou, kterou si velmoce (nejen Rusko) začaly porcovat na kusy. Ve skutečnosti vůbec nevyslovujeme morální soudy.

A tak malá země uprostřed Evropy se zkušeností Mnichova a žijící 40 let ve stínu Jalty ochotně a bez protestů přihlíží dalšímu dějství velmocenského rozdělování Evropy a musí se spokojit s vírou v to, že tentokrát snad je na té správné straně a že jí stejná logika impéria v jiném ideologickém podání znovu nedožene. Nic víc než tu víru totiž nemá.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 28.2. 2014