John Kerry a NATO musejí přestat hysterčit a musejí se stáhnout

2. 3. 2014

Hrozby Johna Kerryho vyloučit Rusko ze skupiny G8, a žádost ukrajinské vlády o pomoc NATO jsou nebezpečnou eskalací krize, kterou lze lehce zvládnout, pokud převládnou chladné hlavy. Avšak nyní se zdá, že ve Washingtonu a v Kyjevě zavládla hysterie, nový ukrajinský premiér tvrdí, že "Jsme na pokraji katastrofy" a mobilizuje armádní záložáky, píše Jonathan Steele v deníku Guardian.

Kdybychom hovořili o ekonomické situaci Ukrajiny, měl by pravdu. Namísto toho, stejně jako většina amerických a evropských médií, přehnaně dramatizuje události na východě, kde jsou uživatelé ruského jazyka právem znepokojeni poté, co nové kyjevské úřady zrušily zákon dovolující jim používat v jejich oblastech ruštinu jako oficiální jazyk. Vidí to jako důkaz, že protiruští ultranacionalisté ze západní Ukrajiny, kteří byli dominantní silou v povstání z minulého měsíce, ho stále ještě ovládají. Východní Ukrajinci se obávají, že stejná taktika okupování státních budov by mohla být použita proti jejich zvoleným politikům.

Kerryho zbrklé rozhodnutí potrestat Rusko a rozhodnutí NATO reagovat na žádost Kyjeva o pomoc uspořádáním schůzky zástupců členských zemí v Bruselu byly chybami. Ukrajina není členskou zemí NATO, takže nepřicházejí v úvahu žádné závazky o společné obraně. NATO by se mělo zdržet zasahování do záležitostí Ukrajiny činy i slovy. To, že se do věci vměšuje, odhaluje problém: podstatou krize na Krymu a důvodem pro zuřivý odpor Ruska vůči jakýmkoliv změnám jsou otevřené snahy NATO pokračovat dvě desetiletí expanze do "postsovětského prostoru", v jehož čele stál Bill Clinton a kterou provádějí i všechny další vlády ve Washingtonu. Pentagon bezpochyby sní o tom, že jednoho dne nahradí ruskou černomořskou flotilu v krymských přístavech Sevastopol a Balaklava americké námořnictvo.

Od vyhlášení nezávislosti vyplývá ze všech průzkumů veřejného mínění na Ukrajině, že její obyvatelé nechtějí vstoupit do NATO, avšak všechny ukrajinské elity, které řídily zemi do roku 2010 a kteří jsou nyní znovu u moci ignorují vůli občanů. Pod dojmem velkomyslnosti z NATO a z nadšení, že jsou součástí hypermoderního technického vojenského globálního klubu se Ukrajina účastnila společných vojenských cvičení s NATO a dokonce vyslala své vojáky do Iráku a do Afghánistánu.

Svržený prezident Viktor Janukovyč, ať byl jakkoliv nekompetentní, zkorumpovaný a ať jakkoliv zneužíval svou moc, byl prvním prezidentem, který se postavil ve své předvolební kampani proti vstupu do NATO a pak přesvědčil parlament, aby se nezávislost stala úhelným kamenem ukrajinské bezpečnostní strategie tak, jak je tomu ve Finsku, v Irsku a ve Švédsku. NATO jeho postoj odmítlo přijmout. Ještě letos 1. února se vyjádřil Anders Fogh Rasmussen, generální tajemník NATO, který je posedlý budováním impéria, na bezpečnostní konferenci v Mnichově: "Ukrajina musí mít svobodu si zvolit svou vlastní cestu bez vnějších tlaků." Co tím mínil, bylo jasné: Jen kdyby nebylo těch hnusných Rusů, Ukrajina by byla jedním z nás. Kdyby býval Rasmussen řekl: "Ukrajina si zvolila nezávislost a my to respektujeme," bylo by to daleko moudřejší.

Není příliš pozdě projevit moudrost teď. Pohyby vojsk Vladimira Putina na Krymu, které podporuje většina Rusů, jsou z právního hlediska podle mírové smlouvy o přátelství, kterou Rusko podepsalo s Ukrajinou r. 1997, pochybné. Jenže jsou právně daleko méně pochybné než právní důvody pro Američany vedenou invazi do Iráku, anebo do Afghánistánu, kde Rada bezpečnosti OSN intervenci schválila až několik týdnů poté, co k ní došlo. A pohyby ruských vojsk mohou být zrušeny, pokud krize skončí. To by vyžadovalo obnovení práva na používání ruštiny na východní Ukrajině a pevné akce, které by zabránily ozbrojeným bojůvkám protiruských nacionalistů ohrozit tamější státní budovy.

Rusky mluvící většina v regionu je právě tak rozhořčena nad korupcí politiků, nad nezaměstnaností a hospodářskou nerovností jako lidé na západní Ukrajině. Ale tato rusky mluvící většina má také strach, protože je v obležení a je obětí provokací. Její kulturní dědictví je existenčně ohroženo. Odpovědnost za odstranění těchto obav leží nikoliv na Washingtonu, na Bruselu či Moskvě, ale čistě v Kyjevě.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 28.2. 2014