Omyly zahraničněpolitického "idealismu" i "realismu":

Proč se Evropan ve vztahu k Rusku nemůže spokojit s podřadnou americkou ideologií

3. 3. 2014 / Karel Dolejší

To co je dnes označováno jako "neowilsonianismus" a co do značné míry ovlivňuje aparát State Departmentu i mnohá média je pokračováním starého neokonzervatismu v prostředí americké Demokratické strany. Susan Riceová, Victoria Nulandová a jejich obdivovatelé a papoušci, v praktické politice pak zejména ministr zahraničí John Kerry, reprezentují toto vtělení amerického mesianismu. Jmenovaní natolik postrádají jakoukoliv pochybnost o tom, že USA způsobují ve světě všude jen samé dobro, že jim vůbec nedocházejí limity amerického vlivu, ba jeho rychlé slábnutí a naprostý nedostatek legitimity. Nedochází jim ani trochu, kolik škody USA po oficiálním skončení studené války napáchaly svévolnými intervencemi v zahraničí. Když teď John Kerry předhazuje Moskvě, že její invaze na Krym je návratem do 19. století, asi je to nějaký úplně jiný člověk než ten, co v říjnu 2002 hlasoval pro ilegální invazi do Iráku. Nedomyšlené a v naprostém protikladu ke slibům ze závěru studené války stojící rozšiřování NATO nikdy není předmětem kritické úvahy. Naprostý nedostatek sebereflexe je zkrátka endemickým rysem zmíněného poddruhu amerického ideologa. Všechno zlo podle něj pochází výhradně z nedostatku amerického vůdcovství ve světě a z nedostatečné americké aktivity. Kdyby se USA ve své výjimečnosti snažily víc, mohly by přece všechno zlo na světě potlačit. Přirovnejme tento poddruh k chrtu: Hlava není zrovna dominantním prvkem tělesné stavby a běhá mnohem rychleji, než myslí.

"Realisté" nalevo i napravo se chovají přesně opačným způsobem, aby se od prvních co nejvíce odlišili. Autoři jako profesor New York University Stephen Cohen, komentátor The Nation Chris Hayes, konzervativní komentátoři listu The National Interest Jacob Heilbrunn či David Rieff i kuriózní paleokonzervativci webu Traditional Right, jenž aktuálně zdobí fotomontáž zobrazující Putina překračujícího brod na zádech osedlaného medvěda, přednášejí dlouhé litanie o tom, jak je americká zahraniční politika pokrytecká a zhoubná a jak propaganda lže o jejích údajných morálních motivech. To je dokonce z veliké části také pravda, jenže vedlejším produktem až masochisticky kompenzující sebereflexe je nakonec jen další idealizace a zaslepení plynoucí buď z příliš jednostranně introspektivní orientace, či z pouhé myšlenkové pohodlnosti. Americký hegemonismus a politika zadržování jsou odmítnuty ve prospěch předpokladu, že Putinovo Rusko je tradiční konzervativní mocností, která se pouze snaží zachovat status quo a nemá žádné expanzívní záměry. Přehlíží se přitom všechny důkazy o tom, že Rusko ve skutečnosti prosazuje "konzervativní revoluci" v mezinárodním řádu v podobě projektu Eurasijské unie. Projektu i údajnými experty na Rusko dosud tak často ignorovaného a nedoceňovaného, jenž nemůže být realizován konzervativní politikou, ale pouze a jedině expanzí do "blízkého zahraničí". Druhý typ ideologa vypadá nejspíše asi jako francouzský buldoček: Hlavu má velikou, běh mu ale příliš nejde, a jak poznamenal kdesi Jaroslav Hašek, kvůli nevyvážené tělesné konstituci neustále padá na hubu.

***

Publicista Timothy Snyder zveřejnil v posledních týdnech několik kritických textů týkajících se vlivu extrémních politických směrů na ruskou zahraniční politiku a také událostí na Ukrajině. Jsou to aktivistické texty a je zcela zřejmé, na které straně autor stojí, to z nich ovšem ještě samo o sobě nedělá pouhou makulaturu. V prosinci Snyder publikoval v New York Review of Books článek s názvem A Way Out for Ukraine a v únoru další v The New York Times s názvem Don't Let Putin Grab Ukraine. Kromě mnoha jiných tvrzení, s nimiž člověk může nebo nemusí souhlasit, obsahují oba texty varování před ruskou invazí na Ukrajinu po skončení olympiády. Stephen Cohen v textu nazvaném Distorting Russia z 11. února obvinil Snydera, že bez důkazů zvedá hrozbu ruské ozbrojené intervence. Dnes je 3. března a Cohenův text právě vyšel v tištěné verzi The Nation. Celý svět už ale mezitím ví, kdo z těch dvou - zda Snyder, nebo Cohen - měl ve věci invaze pravdu.

Ti, kdo žijí v blahé iluzi ohledně skutečných motivací kremelské věrchušky, vždy opakují, že chtějí více důkazů o jejích jinak zcela zjevných záměrech - právě tam, kde by měli především studovat její mentalitu a dlouhodobě působící ideologické vlivy. Například vulgarizovanou a ideologizovanou geopolitiku - která v postsovětském období mezi siloviky coby "esoterní návod, jak používat moc", fakticky nahradila někdejší marxleninismus. Rusko je nedemokratická země a uzavřené elity ovlivňované do značné míry zákulisním působením "rasputinského" typu zde mají dokonce ještě větší vliv, než na Západě, zatímco názor obyčejných Rusů nemá v praxi takřka žádnou politickou váhu. Často je tomu tak, že ten, kdo žádá zmíněné "důkazy" o záměrech ruských elit, prostě jen prokazuje naprostou nekompetenci v posuzování budoucích záměrů Kremlu, právě jako zmíněný Cohen. A když se nade vší pochybnost ukáže, že neměl pravdu, namísto přehodnocení vlastních chybných předpokladů žádá po protistraně další a další důkazy. Nic nového. Mechanismy imunizace ideologie proti empirickému testu popsal již Popper.

***

Evropané nejsou občany USA a nemusí tedy spolu s nimi absolvovat radosti postimperiální kocoviny, během níž jedny fatální ideologické slepé skvrny nahrazují jiné fatální ideologické slepé skvrny. Ostatně kritika zahraniční politiky USA hraje v českém veřejném diskursu v každém případě naprosto odlišnou úlohu, než ve Spojených státech samotných. Kritikou USA přece Češi netepou do "vlastních řad", protože Evropa. kde žijí, nejsou a nikdy nebudou Spojené státy americké. A v této bouřlivé době má navíc Evropa na starosti mnohem důležitější věci než rituální fackování odcházejícího Strýčka Sama. Musí se orientovat ve velmi rychle se měnící mezinárodní situaci.

Slábnutí amerického vlivu ve světě a jistota, že se slábnoucí Západ ve skutečnosti nezmůže na žádnou účinnou protiakci, vede Putinovo Rusko k využití jedinečného okna příležitosti a expanzi do "blízkého zahraničí". A v tomto snažení nejde v žádném případě jen o Krym, ba dokonce ani o Ukrajinu. Jde o obnovu ruského impéria a pokus dosáhnout přitom strategické dohody s Německem na úkor států nacházejících se v nešťastném prostoru mezi oběma giganty.

S tímto údělem Američané Střední Evropě nijak nepomohou. Ani vojensky, ale ani teoreticky.

Vytisknout