"С фашистской силой тёмною..."

2. 3. 2014 / Karel Dolejší

Před patnácti lety, za obdobných tepelných podmínek, jen o pár týdnů později, jsem po večerech na nebi pozoroval kondenzační páry z motorů amerických strategických bombardérů mířících s nákladem bomb nad Srbsko. Cítil jsem velkou hanbu za svou zemi, kterou tehdejší premiér a dnešní prezident přivedl do NATO, jen aby se za pár dnů podílela na zmíněné hanebné akci. Věděl jsem samozřejmě dobře, že srbské polovojenské jednotky tvoří hrdlořezové dovolávající se tradice tzv. četniků, ale nepovažoval jsem přesto za správné použití brutální síly vůči celé zemi a primárně proti bezbranným civilistům - pardon, "vedlejším škodám" - kvůli kosovské kauze, která byla do značné míry vylhanou záminkou k vyvolání proalbánské intervence. Když slunce večer zapadlo a šmouhy na nebi se rozpouštěly, nosil jsem s myšlenkou na "koncové produkty" letů první květy na práh malého pravoslavného kostela v obci, kde jsem tehdy bydlel.

Evidentní rozpad poválečného mezinárodního řádu, který tehdejší intervence NATO nepřehlédnutelně demonstrovala, mě přivedl k otázce, co teď vlastně ponížení plynoucí z naprosté ignorace Západem udělá s Rusy. Mám dodnes kdesi v knihovně stalinské Dějiny diplomacie přeložené v mimořádně temné době těsně po válce do rusočeštiny sovětskými poradci. Kniha sama původně vznikla v "zajímavém" období mezi lety 1939-1941, tedy v době platnosti paktu Molotov-Ribbentrop. A podle toho ovšem vypadá: Soustředí se masivně na spolupráci mezi Výmarským Německem a SSSR, o níž by se bylo v žádné jiné době vůbec nepsalo. Paralely mezi oběma zeměmi, párii mezinárodního systému, jsou vskutku pozoruhodné - a to ani nemluvím o tajné vojenské spolupráci, o níž v knize pochopitelně není ani zmínky.

Další otázka pak zněla: A co teď, když doba vstoupila do tak zřetelné konstelace s jinou, předchozí? Co kdyby minulé svým způsobem pokračovalo? Samozřejmě bez současného Německa, ale s Ruskem, které vymyslí vlastní Dolchstosslegende o konci poslední války a začne navazovat tam, kde skončila Třetí říše?

První orientační postavou byl pro mě právní teoretik Reichu Carl Schmitt s teorií velmocenského prostoru, která reflektovala postavení Výmarského Německa v tehdejším mezinárodním systému a otázku charakteru Versailleské smlouvy. Recipuje vlastně dnes někdo v Rusku Schmitta?, ptal jsem se sám sebe. To by pak ukazovalo, že se děje přesně to, z čeho mám obavy.

Netrvalo dlouho a na jednom italském fašistickém webu jsem objevil rozsáhlý text o Schmittovi v několika jazykových mutacích. Autorem byl jistý Alexandr Dugin, syn z ruské důstojnické rodiny, kadet vyloučený ze školy. Psal ale také o celé řadě dalších ultrapravicových autorů: Evolovi, Thiriartovi, Jockeyovi, o okultistech a ezotericích Západu i Východu. Tehdy jsem ještě nevěděl, že táž osoba již pět let vyučuje geopolitiku na Akademii ruského generálního štábu, ani že se příštím ruským prezidentem stane kágébák Putin, jemuž bude právě Dugin dělat geopolitického poradce a připravovat podklady týkající se zahraniční a vojenské politiky ZDE, ZDE, ZDE, ZDE nebo ZDE, ZDE, ZDE. Netušil jsem, že se extrémistické Hnutí Eurasia navazující na mezinárodní kontakty Limonovových národních bolševiků, jimž Dugin dělával hlavního ideologa, přetaví v prezidentský projekt Eurasijské unie konkurující Evropské unii.

Ale celých patnáct let jsem Dugina sledoval s nadějí, že pokud bude Západ jednou vůči Rusku uplatňovat rozumnější politiku než Madeleine Albrightová, do popředí tam konečně vystoupí jiní - a tato vskutku jurodivá postava nakonec přece jen zůstane podobným relativně neškodným mediálním klaunem, jako je na Západě řekněme Slavoj Žižek.

Dnes už pokládám víceméně za jisté, že takové očekávání bylo velmi naivní a že k uvedenému za mého života nedojde. Rusko bude "výmarskou" cestou pokračovat, přesně jak si přáli Limonovovi frankofonní ultrapravicoví sponzoři, když po vzoru německého generálního štábu vyslali "svého muže" na východ, aby tam šířil jejich politiku a myšlenky - a když pak za ním vysílali na spanilé jízdy další apoštoly, jako byl například belgický esesák Léon Degrelle. Pokud příští francouzské volby poprvé vyhraje ultrapravicová Národní fronta, jak naznačují aktuální průzkumy preferencí, Marine Le Penová vystoupí z NATO a bude se orientovat na Rusko, což slíbila už během poslední prezidentské kampaně. To by zajisté bylo cosi podstatnějšího než Duginovy námluvy s řeckým Zlatým úsvitem či minulá spojení s nacboly, italskými fašisty a ultrapravicovými "politickými vojáky" obdivujícími Maa a Nicolae Ceausesca. Bylo by těžké dál přehlížet, kdo to vlastně v Evropě tíhne k Moskvě. Zatím je ovšem cenzura aplikována velmi úspěšně.

V pátek 28. února, den před schválením Putinovy velké odvety za Kosovo Radou federace, Dugin na svém webu publikoval esej věnovaný tématu, kvůli němuž jsem jej před patnácti lety objevil - Schmittově teorii velmocenského prostoru. Tato teorie, jak autor výslovně uvádí, se stala základním kamenem eurasijské ideologie, kterou již po dvacet let úspěšně implantuje nejprve mezi vojenské špičky, později i mezi špičky politické. V pozoruhodném textu se dočtete třeba o budoucím rozdělení světa na čtyři impéria, o "sovětském Reichu", kteréžto označení přísluší imperiálnímu stalinskému SSSR, a neuskutečněném vítězství "čtvrté politické teorie" v souvislosti s paktem Molotov-Ribbentrop. Za těch patnáct let se ovšem někdejší role mocností úplně obrátily. To Rusko, ne USA, je teď v mocenské pozici, z níž si dělá doslova, cokoliv se mu zachce.

Bylo by zajisté nemístné tvrdit, že Dugin navazující na ruské eurasianisty je čímsi pouze specificky ruským. Je zrovna tak produktem dlouhodobého vývoje ultrapravicových idejí na Západě od Schmitta přes Jockeye po Benoista - a především cílené ruské misie západní ultrapravice.

Na Západě je ovšem ve slušné společnosti zvykem se k jisté mimořádně destruktivní části vlastní tradice vymezovat výhradně kriticky a nikdy se k ní veřejně nehlásit. V Rusku taková tabu dávno neexistují, i když je pravda, že si Dugin dnes už dává pozor, aby svůj neofašismus zaobaloval do přijatelných slov a naoko se distancoval od toho, o čem ví, že to většina veřejnosti aspoň zatím stále nepřijímá.

Až budete zase číst či poslouchat, že Rusko přece patří do Evropy, bude to pravda; cokoliv řeknete o Rusku, je pravda. Spousty Rusů, zejména v Petěrburgu, jsou orientovány na Západ a sdílejí značnou část toho, co Západ považuje za důležité. Jenže putinský režim se svým autoritářstvím, extrémistickými ideologickými excesy a vylhanou záminkou k intervenci na Ukrajině do Evropy hodnotově nepatří o nic více, než banderovci či američtí neocons. Nepatří tam o nic víc, než velká většina těch, kdo k němu upírají zraky v naději, že konečně zničí evropskou liberální demokracii a nastolí hierarchický, autoritářský a kolektivistický politický systém - jen když se tak stane "v boji proti americkému globálnímu kapitalismu".

Vytisknout