Zlá krev dnešních dnů

4. 3. 2014 / Marek Řezanka

Začal další ročník filmového festivalu jeden svět. Osobně mě potěšilo, že se tentokrát nese v duchu práce jako jednoho ze základních lidských práv, bez něhož není lidský život plnohodnotný (což je eufemistický obrat pro výraz, že bez možnosti pracovat stojí lidský život ve většině společností za...).

Zajímavé ale je, že se na festivalu Jeden svět nepromítají žádné filmy českých dokumentaristů Klusáka a Remundy. Pročpak to asi je? Co takhle film o automobilce Hyundai? pozn. red.)

Rád bych upozornil na snímek režiséra Rehada Desaie, Miners shot down (Horníci pod palbou). Jsou zde zachyceny události z platinového dolu Marikana v JAR ze srpna 2012. Snímek je dokumentem jednoho masakru, kdy policejní složky střílely do horníků, kteří na ně neútočili (dokonce se vzdávali) -- jak dokládal filmový materiál. Bohužel takovýto film nemůže obsáhnout všechny historické, kulturní a sociální souvislosti. Nemůže se ubránit ani jistému emotivnímu tónu, který je vzhledem k událostem pochopitelný.

Při shlédnutí tohoto snímku jsem jednak myšlenkami sklouzl k našemu srpnu 1968 -- a co hlavně, vybavily se mi některé pasáže z románového cyklu V. Neffa, Sňatky z rozumu. Konkrétně mi na mysli vytanul díl nazvaný Zlá krev.

Za co se bojovalo v Evropě v 19. a na začátku 20. století? Za základní lidská práva. Za práva sociální. Stejně jako Bornové v 19. století sice bojovali za národní obrození, ale otázku sociální nijak neřešili, tak Národní kongres v JAR se postupem času spokojil s tím, že se k moci dostane úzká skupina "černých", kteří nahradí "bílé" v tom, že půjdou na ruku nadnárodním korporacím a jejich zájmům.

Zdálo by se, že smrt různých Pecoldů už je minulostí -- ale právě příklad Marikany a mnoha dalších míst na celém světě dokládá, že Pecoldů je stále hodně -- stejně jako oné zlé krve.

Vždy se najde někdo jako Cyril Ramaphosa, jehož k moci vynese silně protikapitalistická rétorika, který se ovšem později stane výraznou oporou systému, jenž původně napadal. Stejně tak se k moci kdysi dostal v Evropě B. Mussolini.

Jak již jsem předeslal, snímek sám nemůže postihnout vývoj několika desetiletí v JAR, nemůže rozkrýt vztahy v této společnosti, ani motivy jednotlivých aktérů. Přínosem dokumentárního filmu ovšem je, že upozorňuje na určitý problém -- a nutí k mnoha otázkám. Ukazuje něco, co si řada z nás ve svém každodenním světě nepřipouští -- a co si ani připustit nechce.

Diskuse s režisérem po shlédnutí snímku byla velmi inspirativní -- a filmu dodala potřebné zázemí. Padlo v ní hned několik podstatných momentů. Jednak fakt, jak je zhoubné propojení nadnárodních korporací se státní správou. Horníci (vládou samozřejmě vykreslení jako negramotní rabijáci, kterými sice často i jsou, ale proto, že nedostanou šanci být někým jiným) nemají v nikom oporu. Vláda i policejní složky úzce kooperují s nadnárodními korporacemi, oficiální odborové hnutí víceméně také. Podobně jsou na tom soudy (účinná odborová hnutí jsou nelegitimizována) -- a co nelze opomenout -- média. Ta horníky líčí zcela jednostranně jako tu "lůzu", která může za všechno zlo, a která si neváží dobrodiní svých politických zástupců a nadnárodních firem.

Režisér Rehad Desai poukázal na zničující nejednotu odborů, na fakt, že nevzdělaní horníci nedokážou dostatečně formulovat svá práva -- a že sahají též k násilí, což je pro ně samozřejmě kontraproduktivní. Jenže -- kdo hájí jejich zájmy?

Masakr v Marikaně měl celou řadu příčin. Jeví se ovšem jako pravděpodobné, že jeho spouštěčem byl strach. Strach nadnárodních korporací, konkrétné britské důlní společnosti Lonmin, že jedna jiskra zapálí celou vlnu. Masakr se stal paradoxně určitým katalyzátorem, který tuto vlnu uvedl do pohybu. Zdálo by se, že v celé kauze jde "pouze" o zvýšení mzdy horníků (ve filmu zazní věta jednoho z demonstrujících: "Měl jsem strach, že zemřu kvůli penězům"), aby mohli trochu důstojněji žít. Jde ale o mnohem více. Jde o jejich sociální práva, o změnu pracovních podmínek, o uvědomění si svých nároků a o prosazení svých práv.

Pokud nastane celosvětová ekonomická krize, která mj. zasáhne i některé bohaté mocné kruhy, dá se do pohybu mechanismus, který má těmto kruhům jejich ztrátu vykompenzovat v co možná nejkratším čase. A je vcelku jasné, na čí úkor. Něco podobného se dělo ve třicátých letech 20. století, a na konci tohoto procesu byl celosvětový válečný konflikt. Je dnešní Evropa na tom lépe?

Sám režisér Desai zmínil události v polovině 19. století v Evropě, Zolův román Germinal, Pařížskou komunu, dotkl se i Pražského jara v roce 1968.

Oceňuji, že festival Jeden svět přinesl podobnou debatu a obrátil pozornost k systémovým limitům dnešních dnů.

Více o filmu: http://www.jedensvet.cz/2014/filmy-a-z/26594-hornici-pod-palbou http://worldview.cba.org.uk/film/miners-shot-down/ http://www.screenafrica.com/page/industry-interviews/1639346-Rehad-Desai-on-his-new-documentary-Miners-Shot-Down-and-the-murky-truth-behind-Marikana

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 4.3. 2014