O "amerických válečných štváčích"

27. 2. 2014 / Karel Dolejší

Pokud ministr obrany Hagel svůj plán s nějakými ústupky pravicové opozici prosadí - ale ta už ochotu škrtat ve výdajích na zbrojení prokázala - nad americkými ozbrojenými silami se budou napříště vznášet duchové Guilia Douheta a Alfreda Thayera Mahana. Velmi se zvýrazní charakter námořní mocnosti na úkor potenciálu vést pozemní operace. Jak to charakterizoval německý vojenský publicista Sven Ortmann, USA se stanou vzdušně-námořní supervelmocí s dostatečnou pozemní kapacitou tak nejvýš na to, aby nakopaly zadek banánovým republikám nebo arabským státům. To sebou nese celou řadu důsledků.

Za prvé, bylo už výslovně řečeno, že USA nebudou provádět takové "stabilizační operace", jako v Iráku nebo Afghánistánu. Je to logické, nebudou na to mít kapacitu, respektive ani teď ji nemají. Jejich přístup se změní. Nebudou už moci vystupovat jako jediný garant globální stability, a to ani teoreticky. Pokud budou někde chtít intervenovat, musejí mít v daném regionu silného spojence, jehož tím pověří. A nemohou si příliš vybírat. Lze nasadit vlastní podstatné letecké a námořní síly, ale jen těmi se žádná válka nakonec vyhrát nedá. Porazit protivníka na určitém území znamená toto území obsadit. Letadla ani ponorky to nesvedou.

Za druhé, kromě úpadku americké průmyslové tradice a neuvěřitelnému nárůstu jednotkové ceny produktů amerického zbrojařského průmyslu přibude další faktor, proč mnohé země začnou váhat s pořízením americké výzbroje - s klesajícími objednávkami U.S. Army totiž tato výzbroj v řadě kategorií prostě přestane existovat. I američtí spojenci si často pořídí výzbroj u jiného dodavatele. To opět dále politicky oslabí postavení Spojených států.

Za třetí, implikace pro tzv. asymetrickou strategii v potenciálním konfliktu s USA jsou myslím zatím v zásadě nedoceněny. Od února 1999, kdy čínští plukovníci Čchiao Liang a Wang Siang-suej publikovali pojednání Neomezená válka, vycházely takové plány z předpokladu, že USA mají bezkonkurenční kapacitu v oblasti vševojskového boje (capability to conduct combined arms maneuver). Tento předpoklad už ale po plánované redukci nebude platit. "Asymetrický" přístup tak lze založit na kombinaci dnes již víceméně tradičních prvků typu anti-access/area denial (systémy protilodní a protivzdušné obrany zamezující přístupu amerických sil do oblasti konfliktu) a početných pozemních silách se schopností vést v zásadě klasický vševojskový boj - ovšem výrazně početnějších, než malá americká pozemní armáda. Tento prostor se samozřejmě otvírá jen pro velké mocnosti. Mohou si ho dovolit Čína, Rusko a do jisté míry například Írán. Protivníci kategorie afghánského Talibánu žádnou výraznou změnu strategie neprovedou a zůstanou u guerillového boje.

Za čtvrté, USA budou díky této změně i jen teoreticky neschopny intervenovat v Eurasii bez toho, aby zde měly spojence s masivní pozemní armádou. NATO, které se postupně mění v zásobárnu rozdrobených koloniálních jednotek, takovým spojencem přestává být a může USA maximálně vypomoci kdesi na periferii proti protivníkům třetího a čtvrtého řádu. Tím by ovšem záhy úplně ztratilo smysl. NATO se tedy buď změní v čistě formální obrannou alianci zajišťující do budoucna vlastně jen absenci ozbrojených konfliktů mezi USA a západoevropskými zeměmi, nebo se přeorientuje opět na obranu Evropy, nebo zanikne. Např. Finsko nepovažuje závazky vyplývající z článku 5 Charty NATO za dostatečnou bezpečnostní záruku a samo proto o vstupu do Aliance neuvažuje. Je pravda, že fakticky jde o závazek vágní. "Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 5 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti." - Přeloženo do obecné češtiny: "Pokud vás napadnou, neprodleně uděláme, co sami uznáme za vhodné. Například proneseme plamenný projev, anebo taky nepodnikneme vůbec nic." NATO zdraví Pobaltí.

***

Internetem letí fáma z naspinovaných ruských zdrojů, že se prý NATO právě zavázalo hájit územní celistvost Ukrajiny. Je to čistá studenoválečnická propaganda. Taková garance ovšem neexistuje. Když se Ukrajina v postsovětském období vzdávala jaderných zbraní, obdržela za to výměnou garance územní celistvosti od všech tehdejších oficiálních jaderných mocností. NATO v roce 1997 přijalo Chartu o zvláštním partnerství s Ukrajinou, ve které se mimo jiné hovoří o tom, že "žádný stát nepovažuje žádný region OBSE za svou sféru vlivu" a píše se tu také o respektu k územní celistvosti všech zemí OBSE a podpoře "suverenity a nezávislosti, územní celistvosti, demokratického vývoje" atd. na Ukrajině. Příslušné formulace z článku 14 dokumentu z roku 1997 nyní NATO doslova zopakovalo - nic víc. Co z toho ovšem udělaly kruhy kolem ruského zástupce při NATO Dmitrije Rogozina, spoluzakladatele a bývalého předsedy militantně nacionalistické strany Rodina, je věc jiná.

Pokud jde o skutečné garance územní celistvosti Ukrajiny, týkají se především USA, Británie - a Ruské federace, a to na základě Budapešťského memoranda z 5. prosince 1994. Další garance později jednostranně připojily Čína a Francie. A to je vše, co je tu ve hře. NATO rozhodně nikoliv.

***

Spojené státy mohou do budoucna vést "diplomacii dělových člunů" - přinejmenším tam, kde jim dělové čluny nikdo nepotopí. Mohou vést války přes prostředníky nebo války drony, či tajné operace. A mohou se dál pokoušet iniciovat "barevné revoluce" se stále kontraproduktivnějšími výsledky. Ale klasické vojenské intervence zahrnující okupaci rozsáhlých území se jich v zásadě už netýkají. Nemají na ně kapacity a nebudou na ně mít kapacity. Mohou destabilizovat a škodit, ale skutečně vítězit nikoliv.

To dá rozum, že pokud USA už brzy nebudou disponovat pozemní armádou, která by stála za řeč, Rusko si musí zrovna teď za šest let pořídit 3 200 nových tanků - když už nikde kolem neexistuje žádná síla, která by se takovému počtu moderních obrněných vozidel dokázala postavit.

To dá rozum, že nepřítelem č. 1 každého "levicového" intelektuála musí být nadále pouze a výhradně USA, zatímco k imperiálním nárokům stále asertivnějších konkurenčních mocností musí "levice" zaujímat poníženě chápavá a omlouvající stanoviska.

Vytisknout