VÝCHODISKA PROGNÓZY EVROPSKÉHO VÝVOJE

Motýlí efekt či osudový dotek

27. 2. 2014 / Jan Campbell

Tento pojem poprvé použil Edward Lorenz 29. prosince 1979 na své přednášce "Predictability: Does the flap of a butterfly's wings in Brazil set off a tornado in Texas?" přednesené na zasedání Americké asociace pro pokrok ve vědě ve Washingtonu, USA.. Ale již v roce 1971 byla tato myšlenka a klimatické změny dávány do souvislosti.

Osudový dotek (anglicky: The Butterfly Effect) je americký sci-fi psychologický thriller z roku 2004, napsaný a zrežírovaný Ericem Bressem a J. Mackey Gruberem. Originální název odkazuje k motýlímu efektu, což je hypotetický příklad v teorii chaosu. Ten ilustruje jak malé počáteční změny, mohou vést v delším průběhu k nedozírným následkům. Osudový dotek má čtyři verze ukončení:

Divadelní verze končí obrazem ukazujícím, jak Evan prochází kolem Kayleigh na chodníku, vidí ji, pozná jí, ale jde dál.

"Šťastnější konec" ukazuje, jak Evan a Kayleigh se zastaví na chodníku, když se jejich cesty kříží. Vzájemně se představí a Evan pozve Kayleigh na kafe. Závěr s otevřeným koncem je podobný. Liší jenom v tom, že když se oba potkají, jdou dál, ale po chvilce pohybnosti Evan se vrací a jde ve směru Kayleigh. Tento konec byl použit v novelizaci filmu James Swallowem a publikován společností Black Fame.

Režisérovo ukončení je jiné: Evan zjistí, že má schopnost cestovat zpět v čase a ovládat své někdejší já, a tím změnit přítomnost. Jelikož v dětství utrpěl řadu traumat, ještě zhoršených dočasnou ztrátou paměti v důsledku stresu, pokouší se napravit věci jak pro sebe, tak své přátelé. To však má pro všechny nechtěné následky, včetně usmrcení sama sebe. Neuvědomil si, že časová osa se nedá měnit. A to platí plně i dnes v politickém, hospodářském, vzdělávacím a vědeckém světě.

Premisy

Pro vzniklý paradigmatický vztah (Campbell J., Východiska prognózy evropského vývoje, Část třetí: Politicko -- bezpečnostní, září 2013) mezi jednotlivci a skupinami na straně jedné (evolučně se vyvíjejícími biologickými autotropními systémy) a vnějším prostředím přímo a nepřímo ovlivňovaném politickým, technickým a technologickým progresem na straně druhé (většinově vyvíjejícími se hypertrofickými systémy) lze již dnes si představit, ale ne prognózovat a nebo dokonce před(po)vídat různé podoby rizika a způsoby jejich řešení v blízké a střednědobé budoucnosti, obě mající vliv na vzdálenou budoucnost.

Tato představitelná řešení lze následně modelovat. Z modelování poté vyplývají prognózy. Při tom je nezbytné si uvědomit, že budoucnost nelze vědecky prognózovat. My se můžeme jenom snažit vytvořit rámec pro kritické, (to jest jasné) myšlení, které nám dovoluje si představit možné formy budoucnosti. V daném případě půjde řeč konkrétně o Ukrajině, Evropě a USA, a všeobecně, o možném vývoji ve světě.

Výchozí situace

Protože historie není nikdy minulá, ale naopak všudypřítomná, je nepopíratelné, že člověk jako biologický subjekt je aktérem v událostech, které sám nezapříčinil. Co se dnes odehrává ve světě, v jednotlivých civilizacích, státech, regionech, kulturách, ale i tzv. jednotkách a pod-jednotkách ve smyslu kategorizace Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru (SIPRI) se jeví výsledkem sociálního monstra rostoucího z ega každého nás, vrozeného egoismu, odlišujícího se od původu a vzdělání individua a etiky spojené s kulturou a hospodářským systémem, ve kterém se individuum realizuje.

Toto samozřejmě platí i o Ukrajině, kde toho času vládne chaos, jehož pochopení a ovládnutí není mnohým, již na základě výše napsaného, dáno. Při veškeré úctě a respektu k prohlášením veřejných činitelů jak místní vlády, Evropské komise, USA a vlád jednotlivých členů EU je nezbytné se zamyslet na nevyřčeném, a také o historii vývoje Evropy a Ruska po rozpadu socialistického bloku a po té i SSSR.

Z pohledu na euroatlantické geo-politicko-ekonomické zájmy jde o získání trhů pro výrobky, území k další expanzi a přírodní bohatství. To vše a další je nutné pro realizaci plánu tzv. Velké Evropy , který prezentuje a realizuje EU pod taktovkou USA.

Z pohledu krize euroatlantické civilizace jako takové a krize jednotlivých států této civilizace se vším známým a širší veřejnosti méně známým vnitřním napětím, vzniklým z velkého množství protikladů (politických, historických, kulturních atd.), se jedná o oslabení EU a Evropy s cílem dosažení kompletní závislosti Evropy na USA.

Z pohledu USA se jedná o jednu z mála reálných možností přibrzdit proces odchodu z role vojenského, politického, finančního, kulturního hegemona na světové scéně. USA se snaží za každou cenu oddálit konec svého vlivu a nehodlají chránit a prosazovat nic jiného, než své zájmy i na úkor Evropy. Proto není v zájmu USA mít partnerem, konkurentem, silnou Evropu, ani nikoho jiného. Protože SSSR byl po celou dobu existence brzdou v procesu expanze USA a jejich zájmů, dostává se znovu se rodící Rusko do role SSSR. Proto není v zájmu USA mít na evropském kontinentě mír. Tvrdí to mimo jiné i Paul Craig Roberts, který byl náměstkem ministra financí pro hospodářskou politiku a spolupracovníkem redakce deníku Wall Street Journal. Pracoval i jako fejetonista pro Business Week, Scripps Howard News Service, a Creators Syndicate. Měl mnoho univerzitních povinností. Napsal knihu "The Failure of Laissez Faire Capitalism and Economic Dissolution of the West" ("Selhání Laissez Faire kapitalismu a hospodářský zánik Západu").

Z pohledu na eurasijské geo-politicko-hospodářské zájmy je jakýkoliv konflikt v Evropě brzdou k mírové spolupráci a partnerství. Partnerství předpokládá schopnost k dialogu a ne k diktátu. Proto se koncept Velké Evropy v ruském pojetí liší od konceptu Velké Evropy ala USA. V dané chvíli prezentuje plán Velké Evropy v ruském pojetí znovu se rodící Rusko například formou Euroasijské celní unie.

Z pohledu euroasijské civilizace jako takové a stavu jednotlivých států této civilizace se vším známým a méně známým (širší veřejnosti) vnitřním napětím vzniklým jak z protikladů, tak i mladého rozvoje se jedná o výzvu Rusku obsahující dilema jediné (mírové) alternativy.

Z pohledu Ruska se dnes jedná v podstatě o Hamletovu otázku Být, či nebýt. V takovéto situaci nelze vyloučit, že současně ještě poměrně slabé Rusko, ve srovnání s USA a Evropou, místo dosavadního štěkání, kousne. Jak? To ukáže čas. Ale jako každé kousnutí bude mít i to očekávané, které si musíme umět představit a dopustit, své následky i pro nás v Evropě. Jaké?

Taxativní výčet hlavních následků na vývoj v Evropě a ČR

1. Boj dvou koncepcí Velké Evropy: Ukrajina v geopolitickém kontextu koncepcí. Oba projekty Velké Evropy se vyznačuji různou ideologickou koncepcí . Oba projekty se nacházejí ve skluzu a ve smyku, snažíc se vyhnout přímé konfrontaci mezi USA a Ruskem.

Коммерсантъ 13. 2. 2014: В понимании ЕС и США "свободный" выбор за украинцев уже сделан ZDE

Kremlin, 28. 1. 2014: Саммит Россия -- Европейский союз ZDE

Ukrajině bylo přiděleno v obou projektech určité místo a role:

Pro USA je Ukrajina nárazovou zónou pro napadení Ruska formou rusofobie a národnostních nepokojů a současně prostředkem pro oslabení EU ve všech zásadních oblastech. V neposlední řadě je význam Ukrajiny geopolitický a strategický - jak pro USA, tak i pro Rusko. Bez Ukrajiny nebude již jenom v teritoriálním a kulturním pojetí Rusko tím, čím bylo a chce opět být. Proto se může stát lehkou obětí zájmů USA v Evropě (včetně Kavkazu, Gruzie, Ázerbajdžánu) a Euroasii (včetně Kazachstánu, Kyrgyzstánu a dalších.)

Pro Rusko je Ukrajina také nárazovou, lépe řečeno ochranou zónou, bez které Rusko může být jen podmíněně velkým. Bez Ukrajiny nebude možné vytvořit Euroasijské společenství v plánované podobě jako konkurenční a v mírovém pojetí ruského projektu Velké Evropy komplementární společenství k EU a USA.

Proto se v dané chvíli nejedná jenom o Ukrajinu, ale i základní otázky, spojené se vztahem mezi Evropou (konkrétně EU) a Ruskem. Politická, vojenská a v neposlední řadě i finanční závislost EU na USA (o budoucí smlouvě o svobodném obchodu mezi USA a EU nemluvě) vytvořila nárazovou zónou pro expanzi zájmů USA v Evropě, směrem na východ. Nedávné ne-profesionální jednání a chování představitelů EU a USA na Ukrajině, návrhy na řešení neodkladných finančních problémů Ukrajiny panem Brzezinskym jasně dokazují, co je a co znamená reálpolitik, a že úspěch světí prostředky.

Brzezinski 23 a 24.února 2014 navrhl vyzvat 10 ukrajinských miliardářů dát do státní kasy nejméně jednu miliardu USD každý. Kdo to nepochopí, "Lodnýn bude již vědět, jak jim napomoci to pochopit a dostat peníze do Kieva". Kromě toho platit by mělo, protože může, Německo. Snad to není trest za kritiku odposlechů.

2. Role EU v obou koncepcích Velké Evropy je dávno formulována a přidělena Spojenými státy: EU bude reprezentovat a prosazovat v první řadě zájmy USA, poté snad i občanů EU. V dané chvíli a v představitelné budoucnosti nelze očekávat, že Evropa se stane svobodnou a bude jednat nezávisle. Co lze očekávat, je posílení vnitřních rozporů a protikladů v systému EU, včetně informačních a bezpečnostních struktur, které, i když se o tom veřejně nediskutuje, jsou s největší pravděpodobností uraženy nedůvěrou dokázanou odposlechy a jinými akcemi USA struktur, o kterých širší veřejnost nemá ani představu.

Protože EU nikdy nebyla aktivní v podpoře rozvoje spolupráce s euroasijským společenstvím a euroasijskou celní unií, počáteční podezření Ruska v otázce Východního partnerství s účastí Ázerbajdžánu, Arménie, Běloruska, Gruzie, Moldávie a Ukrajiny se potvrdilo jako oprávněné. Skutečnost existence Ruska mimo EU a NATO vyžaduje objektivně již v zájmu (dočasného) míru a zachováni suverénního Ruska vést svojí vlastní politiku. Toho jsou si zcela jistě vědomi jak v Berlíně, Bruselu, tak i Londýně a Washingtonu.

Doplňujícím argumentem se jeví 30. 1. 2014 opublikované výsledky práce Ruské rady pro mezinárodní spolupráci (RRMS), která pracovala na projektu výstavby velké Evropy a formulovala nezbytné podmínky, které by měly být splněny do roku 2030. Na projektu pracovali mimo jiné bývalý ministr obrany UK Brown a Rifkin, bývalý ministr obrany NSR Ruehe, ministr zahraničních věcí Polska Rotfel, Španělska Palasio, bývalý ministr zahraničního obchodu Francie Lelush a další. Je důležité si uvědomit, že všechny návrhy a řešení se týkají euroatlantické bezpečnosti. V ní má a hraje rozhodující roli USA a ne EU. Protože ale USA nespolupracovaly s RRMS, opublikovaný dokument nemá pro Evropu a mír v Evropě ani cenu tisku, snad kromě potvrzení, že koncepce Velké Evropy ala USA se zásadně liší od představ samotných Evropanů, bývalých představitelů členských zemí EU a Ruska.

Chci věřit, že bývalí evropští ministři nebyli posláni do Rady jen na výzvědy o myšlení Rusů, a že oto budou doma oni, kdo pomůže svým nástupcům pochopit, že EU a Evropa je geopolitickou platformou USA na euroasijském kontinentě, že i velké Rusko může být v jemu vlastní podobě a formě demokratické. A v neposlední řadě, že v případě trvající závislosti EU na USA se role EU a Evropy jako prostředníka změní na bojiště.

Lze předpokládat, že takzvané euroatlantické cennosti současné Rusko nepřijme. Jejich bezohledné prosazování Spojenými státy dovedlo (mimo jiné) Gruzii ke ztrátě části území a nelze vyloučit, ale lze si představit, že podobně tomu bude i se současnou Ukrajinou. Už proto, že podobně jako NATO nedodrželo svůj závazek o nerozšíření. Dnes se zdá, že i závazky vyplývající z Budapešťského protokolu, memoranda z roku 1994, nebudou USA, UK a novou ukrajinskou vládou plněny. Rozhodnutí Ukrajiny, jakým směrem jít, bylo uděláno již v roce 1993, a nejde vůbec o to -- tam, nebo tam, ale o to, že i přes nesouhlas většiny. Podle stratégů USA většina chce to, co chce USA a je to jenom otázka síly, vytrvalosti a času.

3. Páté kolony: je nepopíratelné, že v obou společenstvích, euroatlantickém a euroasijském existují páté kolony. Není potřeba je na tomto místě specificky identifikovat. Stačí si přečíst životopisy veřejných osobností, včetně Američanky Victorie Nuland, francouzského filosofa a návštěvníka všech mejdanů a podobných akcí v Lybii, Syrii, Iráku, Bosně a samozřejmě i v Kijevě, Bernarda Henri Levyho, kandidátů na funkce do nové ukrajinské vlády, nebo si poslechnout interview BBC s představitelem tzv. ruské opozice Němcovem a podobnými.

Miliardáři, jako na příklad Porošenko, financovali již oranžovou revoluci, Achmetov uprchlíka a "zrádce ukrajinského lidu" Janukovyče a část parlamentu. Pochybné propuštění Tymošenkové z vězení a inflace nových zákonů, tvořených pod hrozbou zbraní, mluví za sebe.

Trojúhelník vytvořený z oficiálních představitelů EU, Ruska a Ukrajiny a trojúhelník vytvořený z pátých kolon EU, Ruska a Ukrajiny představují složité konstrukce již proto, že jako celek, tak i jednotlivé části nejsou homogenní, nacházejí se v prostoru rozpadajícího se globalizovaného světa a americké hegemonie, a nejsou svobodné a nezávislé. Proto zde neplatí, že stůl se třemi nohami se nekývá. Naopak: dva trojúhelníky vytvořily šestiúhelník.

Pro ty, kteří se mají rádi symboly, lze doporučit se zamyslet nad symboly okultních a jiných společenství (Knights templar, Freemasonry, Illuminati, Jehovah a.j.), zamyslet se nad funkcí brzlíku v lidském organismu (mimo jiné reguluje růst a řídí mízní systém v těle, posiluje imunitu) a v neposlední řadě i nad prací P. Svobodové z roku 2009 "Vizualizace shodných zobrazení pomocí Cabri geometrie".

Vzhledem k existenci pátých kolonií, včetně sorosských struktur, lze předpokládat, že ani neshoda mezi USA a Ruskem (a Čínou) ohledně Ukrajiny ani post-Janukovyčova Ukrajina nebudou mít v příštích několika letech vliv na sblížení Evropy s Ruskem a ani na zmenšení závislosti Evropy na USA.

Nelze ani vyloučit, že v Evropě bude označen za neofašistu ten, kdo bude veřejně požadovat omezení migrace z Afriky a ne ten, kdo vidí Ukrajinu od hranic se Slovenskem až po Kazachstán; kdo prohlašuje Kutuzova Sovětem a bourá jeho pomník; kdo nechápe, že omezení komunikace v rodném jazyce (ruštině, maďarštině, bulharštině) má geopolitickou hodnotu (ca 40% obyvatel Ukrajiny neovládá ukrajinský jazyk) ; kdo neví, že zrádce zůstane navždy zrádcem a proto většinou končí odpovídajícím způsobem; kdo neví a nechce vědět, že nic netrvá věčně, ani jako láska k jedné slečně. Vše je otázkou času.

4. Faktor času v pojetí historického rozvoje společenských systémů a hodnocení faktoru času dovolují konstatovat, že na Ukrajině se v podstatě nejedná o Ukrajinu. Ukrajina je jenom pěšákem na šachovnici globální hry, ve které má Ukrajina minimální možnost výběru.

USA požadují pro sebe právo na expanzi po celém světě, Rusko s druhými zeměmi se snaží omezit toto právo. Evropa se neoficiálně snaží být nezávislou, snaží se osvobodit od závislosti na USA. Je to možné, ale je to běh na dlouhou trať a složitý proces, vyžadující trpělivost, znalosti a čas míru i čas válek. "Válek"liberálů, neoliberálů a politických loutek s konzervativními silami, vojenskými a bezpečnostními strukturami a prostým lidem Evropy.

V současné demokracii se s hlasem lidu počítá jen u voleb. Případ referenda ve Švýcarsku, hrozby Skotům a Kataláncům předsedou EK Barosem a dalšími, nikomu neodpovědným a na cestě do zapomenutí, mluví za sebe. Na prahu stojí evropské volby. Ty budou o všem jiném, jenom ne o Evropě. Proto nelze předpovědět, kdy bude Evropa svobodná a nezávislá na USA. Lze si jenom představit, že v historickém pojetí jednou bude. Už proto, že se americká hegemonie hroutí a geopolitická situace objektivně mění.

5. Realpolitik a její konsekvence. V současné situaci nemůže být Ukrajina v žádném případě proruskou. Rusofobie, perfektně formulovaná po odchodu Rusů z Afghánistánu a realizovaná USA a jejími pátými koloniemi pod deštníkem demokracie, lidských práv a západních hodnot zapustila své kořeny. Jak v USA, tak Evropě a na postsovětském prostranství.

Rusko v době Jelcina se stalo pro USA a EU méně než loutkou, protože se prakticky rozpadlo. Ruský stát ztratil svoji suverenitu, důstojnost. Proto se po celou dobu nikdo v Rusku nezabýval a ani nemohl zabývat Ukrajinou ze strategického hlediska. Oligarchové a bankéři to nemají v popisu práce. Dynastie ví, co dělají, a nepotřebují k tomu reklamu. Stačí dát peníze oligarchům a ti to obstarají.

Rusko pod vedením Putina dostalo a má šanci se postavit proti této výzvě a pokusit se kompenzovat to, co 20 let nedělalo: stát se opět rovnocenným partnerem USA a EU jak ve smyslu geopolitickém, tak ve smyslu vojensko-hospodářském i kulturním.

Pro konečný úspěch Ruska pod vedením Putina mluví několik skutečností:

Zkušenost z dlouhodobé spolupráce s Ukrajinou v minulosti, znalost historie, kultury, archetypů myšlení a chování a v neposlední řadě bezchybné chování během minulých a ne méně dramatických událostí posledního čtvrtstoletí.

Správně pochopený faktor času a jeho kvalita budou společně se s prohlubující systémovou krizí EU a zbytku Evropy Putinovi pozitivně doplňovat jeho zkušenosti a chováni v kritických situacích. Výsledkem může být, že Rusko si počká formou míru a ne-agresivity podle svého uvážení na správný moment pro reakci na akce euroatlantického společenství a NATO tak, jako to několikrát dokázalo ve své historii. Čas v míru pracuje pro Rusko.

Ne kongruentní chováni USA a EU podle zásady -- dělej to, co říkám, ale nedělej to, co dělám - nikdy v historii nemělo ani střednědobý úspěch. USA si v žádném případě nepřejí opravdovou demokracii ani v Evropě, ani v Rusku, ani na Ukrajině. To je dokázáno absolutní nedůvěrou USA k čemukoli cizímu, co není pod absolutní kontrolou USA. O demokratickém deficitu EU není třeba psát.

Na Ukrajině byla demokracie založená na protikladu mezi západní a východní Ukrajinou. Juščenko se udržel čtyři roky, Janukovyč méně. Ten si sám zkrátil dobu působení nejenom rostoucí bídou obyvatelstva, působením nezkrocených oligarchů a zadlužením státu, ale především tím, že se odvážil na krátkou dobu otočit směrem k Moskvě. V okamžiku otočení se ukázala síla zbraně zvané rusofobie a síla strategického rozhodnutí. Týká se vyzbrojení a tréninku paramilitaristů a neofašistů na západě Ukrajiny, čekajících na povel a žold. Týká se i současné demilitarizace východu Ukrajiny, jež se tím stala, jak můžeme denně vidět a slyšet, neschopnou se bránit.

Skupiny kolem pro-amerického Jaceňuka a pro-evropského Klička a nikam nepřiděleného Ťagnyboka nahradí dosavadní protiklad novým trojúhelníkem. Diktatura nacionalistů pod přikrytím USA, podporovaným Jaceňukem, se v současné situaci s největší možnou pravděpodobností nedá vyloučit. Blízká budoucnost dokáže i nevěřícím, že demokracie je v podstatě největším nepřítelem USA v prosazování vlastních zájmů. To může pomoci i Putinovi v procesu konsolidace Ruska, v boji proti opozici a v neposlední řadě i v přípravě na nevyhnutelný ozbrojený zásah v zájmové sféře Ruska.

Ukrajina nemá žádnou přidanou hospodářskou a intelektuální hodnotu pro USA a ani EU. EU si proto bude muset dobře rozmyslet, jak se zachovat k vydírajícímu chování nových a částečně zcela nezkušených představitelů v mezinárodní politice a obchodu. Proto se osobnost Ťagnyboka nebude tolik ukazovat na veřejnosti, zato ale o to více v zákulisí. Veřejnosti se bude představovat požadavek odchodu černomořské flotily, změny zákonů týkajících se východní časti Ukrajiny a změny zákonů a pravidel přijatých na východě Ukrajiny a mnohé jiné. To vše na přání lidu a jemu sloužícímu parlamentu. Jako výsledek se dá očekávat opravdová občanská válka ozbrojených sil západní Ukrajiny proti dávno odzbrojeným silám východní Ukrajiny. Tím USA dostanou za pravdu, že vše si udělali a dělají sami Ukrajinci.

Rusko v dnešní podobě nebude mocí pasivně přihlížet takovému vývoji. Tím se stane (sou)částí konfliktu. Jako účastníka konfliktu se automaticky zhorší jeho pověst v Evropě, a zbraň zvaná rusofobie bude ještě silnější, než v současné době, po ukončení zimních olympijských her. USA budou s pomocí již dávno kontrolovaných medií a s pomocí pátých kolon (aktivně pracujících v členských zemích EU) šířit mýtus o znovuzrození nového ruského impéria. EU a zbytek Evropy se na přechodnou dobu dostanou zcela pod kontrolu USA, které tím zpomalí proces rozpadu svého vlivu a hegemonistických ambicí.

Současně se ale ukáže a pravděpodobně i dokáže širší veřejnosti, že USA neměly s Ukrajinou od samého začátku žádný konstruktivní, nýbrž pouze destruktivní plán. Stav USA je podstatně horší, než si i skeptik může a dovolí představit.

EU se svou podporou lidí typu Kličko, volajícího po zásahu zvenčí, bude ztrácet poslední zbytek důvěry (vzpomeňme Bilaka), protože se destruktivní plány USA prosazované EU na Balkáně promění v řadu dalších konfliktů, které se mohou přiblížit i k hranici dnešní Ukrajiny. Rumunska, Moldávie, Bulharska, Maďarska. To všechno šťastné země po vstupu do EU nyní mohou být na řadě, co týče vnitřních a regionálních konfliktů. V čekárně na revoluci jsou již Ázerbajdžán, Gruzie, možná i Kazachstán a další. Rusko bude mít proto co dělat.

NATO se neodváží k intervenci do Ukrajiny ani v případě vynuceného protektorátu nad Krymem nebo okupací částí východní Ukrajiny Ruskem. USA si nepřejí vstup ruských vojenských sil na území Ukrajiny, chtějí se vyhnout přímé konfrontaci s Ruskem. Viz Sueddeutsche Zeitung 26.2.2014. Prezident Obama mluví umírněně s afghánským prezidentem Karzaiem a dává mu více času na podepsání smlouvy. Asi musí dodat Karzaiovi ještě inkoust nebo propisovačku. Mezitím vedení NATO (USA) překvapilo své členy požadavkem na pozůstání přibližně 8 až 12 000 vojáků v Afghánistánu po takzvaném plnohodnotném odchodu NATO ze země.

Na vedlejší scéně, té čínské, nebyla na téma Ukrajiny a dění na Ukrajině v poslední době cenzura. Dnes není čas a místo na interpretaci této skutečnosti, nemluvě již o funkci a rolích sdělovacích prostředků a sociálních sítí v konfliktu, nejen na Ukrajině. Ale okamžitý návrh na odškodnění z nevyplněných smluvních povinností Ukrajiny ve výší 3 miliard USD, podaný před dvěma dny u soudu v Londýně, mluví sám za sebe a současně dokazuje, že Čína může jednat velice rychle, jsou li ohroženy její zájmy. Společně s rostoucí nezávislostí od importů z Evropy a USA, kromě licencí a patentů, lze si představit, že Čína zasadí evropskému exportu citelnou ránu. O dalších úderech bez nasazení zbraní ani nemluvě.

Závěr, vyplývající ke dni před jmenováním nové vlády Ukrajiny

USA s největší pravděpodobností vyhrají současnou bitvu o Ukrajinu ve válce mezi koncepcemi Velké Evropy, ale nevyhrají válku jako takovou. Dočasně se zpomalí proces rozpadu vlivu USA ve světě a odloží se na kratší dobu konec nadvlády amerického dolaru.

EU a zbytek Evropy s největší pravděpodobností prohraje současnou bitvu o Ukrajinu a nevyhraje ani společně s USA válku mezi koncepcemi Velké Evropy. Výsledkem bude, že vliv Evropy bude menší, systémové problémy větší a riziko rozpadu EU a eurozóny bude narůstat.

Rusko s největší pravděpodobností prohraje současnou bitvu o Ukrajinu a bude se muset smířit s materiální a informační ztrátou. Výzkum a vývoj mnohých strategických technologií zbraňových konceptů (pasivní radar Kolčuga, nosná raketa Dněpr - vyvinutá ze sovětské dvojstupňové mezikontinentální rakety RS-20 -- NATO SS-18) se dostanou do rukou protivníků. Rusko má ale šanci vyhrát válku mezi koncepcemi Velké Evropy. Vyhrát ji může, bude-li asertivním, propagandisticky profesionálním a suverénním státem, schopným chránit svojí kulturu, občany a zájmy, přinejmenším jako regionální velmoc.

ČR v dnešní formaci, strádající rusofobií a idealizací USA nemůže očekávat žádné výhody pro sebe ani z prohrané ani z vyhrané bitvy a ani z války.

Pro doplnění doporučuji se podívat na rock video maďarské rockové skupiny Mouksa Underground a naučit se lyriku písničky Disappointment with the System Change (Nespokojenost se změnou systému). V ní je pro nás odpověď a předpověď:

Vytisknout