Odluka církví od státu: dnes již nesmyslný přežitek

28. 2. 2014

Je stěží pochopitelné, že mnohá dějinná pochybení se udržela po staletí, a že některá se dokonce udržují dodnes. Jedním z nejkřiklavějších příkladů je dodnes trvající odklon katolické církve od původní chudoby, od Ježíšova "blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti", píše Bohumil Sláma.

Protesty tím sice vyvolávala od počátku, avšak první, kdo se domohl výraznější odezvy, byl až nám Čechům dobře známý Angličan John Wycliffe (Jan Viklef, 1320-1384), který zavhrl většinu církevních mýtů, kultů a nešvarů a požadoval, aby se církev zbavila majetku a světské moci, obnovila své původní poslání a stavěla pouze na duchovních hodnotách. Každý jen trochu vzdělaný Čech ví, že to bylo v době jejího vrcholícího morálního rozkladu, že Jan Hus byl jediný, kdo dokázal Viklefovy myšlenky uvést v život, a že byl upálen na kostnickém koncilu, řešícím jeden z největších katolických skandálů, papežské schizma. Méně se ví, že Husovo vystoupení nakonec mělo světodějný význam, neboť zakladatel reformace Martin Luther se na něj odvolával a označoval se za husitu.

Jen už málokdo si uvědomuje, že reformace svými důsledky dodnes štěpí Evropu na severozápadní protestantskou, jižní římskokatolickou, jihovýchodní řeckokatolickou a východní pravoslavnou a že se podle toho dělí i morální povědomí, pocit životního štěstí obyvatelstva i jeho ekonomická prosperita (Rusko svému ekonomickému neúpadku vděčí ropě a zemnímu plynu).

My Češi se z tohoto hlediska bohužel v současné době nacházíme mimo zdravější část Evropy, a to hlavně proto, že stále ještě neseme důsledky katolické protireformace a následného habsburského útlaku, po němž s krátkou přestávkou 1. republiky následoval útlak nacistický, stalinistický a poststalinistický. Časově se nacházíme na přelomu od sestupného morálního vývoje, který nastal potlačením naší reformace.

Odlučování církví od státu mělo v minulosti své opodstatnění, to však, zejména u nás, v jedné z nejateističtějších zemí světa, již dávno ztratilo svůj původní smysl a změnilo se v ulpívavý a uměle udržovaný mýtus, provázený katolickým "kladivem na čarodějnice" "vraťte nám, co nám bylo ukradeno" nedoprovázený kladivem "vraťte nám, co jsme si ukradli".

Těmi čarodějnicemi byli komunisté, když provedli jeden z mála svých historicky oprávněných kroků, když po více než pěti stech letech naplnili Viklefův a Husův odkaz a církve znárodnili. Nikdo dnes nemůže popřít, že to na církve mělo zřetelný ozdravný účinek (pronásledování věřících v padesátých letech i později je jiná věc).

Pokud by se to u nás zopakovalo, stali bychom pouze církevním Islandem a v Evropě by nám to nepochybně nenadělalo větší ostudu a problémy, než nám již tolikrát udělal náš polistopadový vývoj. Církve by se ovšem osvobodily od hmotných starostí a svodů a mohly by se mnohem plněji věnovat svému hlavnímu poslání, ozdravě společnosti. Od státu by se osvobodily neméně než jak je tomu u učitelů, soudců a státních zástupců. Pokud jsou poctivé, jak tvrdí, mohly by se o svěřený majetek starat stejně dobře jako o svůj.

Je jen otázkou, kdy k tomu dojde (a kdy se znovu staneme světovými): za pět, padesát nebo pět set let?

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 28.2. 2014