Jak zabít naději

21. 1. 2014 / Lubomír Brožek

Naděje je zkrátka nejvěrnější z žen. A co víc, kašle na výši vašeho konta, je jí fuk máte- li v garáži porsche anebo průvan. Kdybyste spali pod mostem a neměli už nic jiného než jenom ji, bude se k vám tisknout jako o život a bude vám dýchat do dlaní. I kdybyste měli smrt na jazyku, bude při vás naděje, která vás opustí až s posledním vydechnutím. Ta autentická, pravdivá a opravdová. Ne nějaké mediálně načančané simulakrum, které se za naději vydává a slibuje modré z nebe. I kdyby bylo zamračeno od obzoru k obzoru a z nebe padaly trakaře.

Důležité je, aby u toho byla televize a tisk, alespoň v tak hojném zastoupení jako na nedávném kongresu ODS, kde ještě v pátek večer létaly hromy a blesky, ale v sobotu se vyjasnilo. Mezi delegáty vešla Naděje. Jako cirkusový slon do porcelánu. Opravdu úctyhodné simulakrum, které před štamgasty v publiku přivedl nový principál. Nový pan Čistý. Tož, potlesk prosím. Pokud bude jednou svatořečen, právě předvedl zázrak. Jestliže vyhořelá strana ještě v pátek připomínala vrak na mělčině vybrakovaného Ostrova pokladů, v sobotu ráno už se prezentovala coby spolehlivý škuner připravený vyplout k novým obzorům.

Už žádní bukanýři, ale námořníci jako ze škatulky, jak je představil nový kapitán, jen co se, za nadšeného potlesku přítomných, vyšvihl na velitelský můstek, aby sama sebe prezentoval jako silnou osobnost s vizí (jak jinak) a svou posádku coby správný, nezištný, bohabojný a disciplinovaný tým. Od sobotního rána se tedy ODS stala jinou, obrozenou, čistou, poctivou, prostě tou správnou alternativou, nadějí pravicového voliče. Johohó! Vítejte na palubě, pokud věříte, že takto vypadá naděje a zázraky se dějí.

Lodivod k novým zítřkům neopomněl ani poděkovat včerejší posádce, za to, kam plavidlo dovedla a v jakém stavu ho od nich převzal. Byl to, věru, dojemný okamžik, při němž jedno oko přítomných kamer nezůstalo suché, okamžik připomínající větu kdysi povinné četby: "I kdybysme padli všici, vstanou noví bojovníci."

Problém je, že hra na naději ještě není naděje. Naděje jako simulakrum žije pouze tak dlouho, dokud je živena propagandou coby nepřiznaným, zapřeným dítětem mainstreamu. Propagandou, která (jak píší Adorno a Horkheimer) "vytváří z řeči nástroj, páku, stroj.../ I pravda se pro propagandu stává pouhým účelovým prostředkem, jak získat stoupence, falšuje ji už tím, že si ji bere do úst.../ Propaganda je nepřítelem člověka. Předpokládá, že zásada: politika má vycházet ze společného náhledu na věci, je pouhou frází."

Pravda, z frází lze uplácat leccos. Ale se skutečnou nadějí to má společného pramálo. Kdekoliv. Politiku nevyjímaje. Zvláště trpí-li tak fatálním nedostatkem autentických elit, které hbitě zastoupili příležitostní elitáři. Elity pseudosvěta, elity s nosem nahoru, elity ad hoc. Faktem je, že ještě nikdy nebyla propast mezi společností a těmi, kteří se za elity vydávají, tak hluboká, tak propastná.

Je až neuvěřitelné, kdo všechno se dnes považuje za elitu. Stačí si čichnout k moci, anebo k penězům, mihnout se v nějakém pitomém televizním seriálu, utrousit něco nesmyslů do společenské rubriky bulváru. Hledat v takových "elitách" naději je beznadějné i s lucernou za bílého dne. Je to stejně beznadějné jako čekat, že nám někdo naději daruje, že ji pro nás vytvoří. Otázka je, jak dlouho by taková naděje vydržela. Naděje ze slibů. Naděje z planých frází. Darovanou naději lze zabít až příliš snadno. Kolikrát jsme to už zažili. A kolikrát ještě zažijeme, než nám dojde, že jenom ta naděje v nás...umírá poslední.

Vytisknout