Smyslem charity je gesto

21. 1. 2014 / Josef Nerušil

V této souvislosti by mělo hned zpočátku zaznít, že církev si ambici na nahrazení sociálního státu nedělá -- a ani by ji k tomu necelé dvě miliardy ročně z majetkového narovnání nestačily (v případě, že budeme počítat, že jen na sociálních dávkách stát ročně vyplatí zhruba 40 mld. korun).

Charita je tak v porovnání s výdaji našeho státu na sociální účely jen drobným a dobrovolným příspěvkem k sociálnímu smíru. Sociální politika by měla být řešena systémově na úrovni státu, tak aby pokud možno co nejvíce případů korigovala už v raném stádiu.

I když se však alibisticky odvoláme na sociální stát a zaplacené daně, přesto vždy určité procento obyvatel z nějakého důvodu zůstane mimo státem zajišťovanou záchrannou síť. V takovém případě pak sociální politiku může doplnit charita. Kdo si však myslí, že charita je tu od toho, aby vyřešila nezaměstnanost, exekutory a společenské handicapy, se jednoduše mýlí. Jejím smyslem je gesto.

Charita jako taková totiž obsahuje i závazek vyššímu principu. Podstatou není hodit pár korun do kasičky, nebo vyřazené šatstvo namísto do popelnice vhodit do sběrného kontejneru a dát někomu najíst; smyslem je dát najevo zájem a vztah ke svému okolí, vnímat jiné lidské osudy a projevit ochotu se rozdělit.

Tato gesta mají svůj smysl, byť v jednoroční periodě a v podobě jen jednoho oběda pro bezdomovce .

Účelem není pouze nakrmit, ale dát lidem v potížích najevo zájem a pocit důstojnosti. Charita zároveň neslouží jenom domácím potřebám, ale její podstatná část se zasílá na pomoc do zahraničí. Lidská solidarita tak pomáhá tam, kam už ruka sebevíce sociálního státu nedokáže dosáhnout.

Peníze, fairtrade, vysílání dobrovolníků -- to vše dokáže charita zprostředkovat. Tento zahraniční přesah charity si však mnozí kritikové jaksi neuvědomují.

Skutečná charita je také diametrálně odlišná od té showbyznysové a mafiánsko-podnikatelské, kdy si dotyční chtějí koupit prostřednictvím patřičně medializovaných darů snad společenské uznání, prestiž či nějaký odpustek.

Mnozí internetoví autoři předpovídali nechuť lidí podílet se na církevních aktivitách z důvodu majetkového narovnání. Nic podobného se ale nestalo: Tříkrálový koncert vynesl rekordní milion korun, samotná tříkrálová sbírka pak podle prvních součtů překoná loňský rekord 75 milionů, vybraných ve prospěch nemocných, handicapovaných, seniorů, matek s dětmi v tísni a jinak sociálně potřebných.

Z ostatních regionů máme podobné zprávy: charitativní sbírky loni trhaly rekordy. Stejně tak se ani nepotvrdily předpovědi klesajících kostelních sbírek: pražské arcibiskupství žádný podobný trend neregistruje.

V souvislosti s výše napsanými fakty mi tak vychází jediné. Český národ není ani zdaleka tak lhostejný a neznabožský, jak by ho někteří rádi viděli. Zájem o hlubší duchovní témata naopak stoupá -- i když asi v jiné podobě, než v jaké by si ho někteří političtí ideologové představovali. Úměrně se zvyšuje i ochota lidí darovat církevním organizacím peníze, a to navzdory nepopulárnímu majetkovému narovnání a ekonomické krizi.

Co je však u významné části populace varující, je jakási xenofobie, skoro jakoby snaha dělat z určitých, odlišných skupin ve společnosti pitomce. Na tuto naši zálibu tak doplácejí nejenom Romové (viz Miss Roma Internet), ale i věřící občané, sdružující se v církvích.

Nálepky jako černokněžníci, zesměšňování a nasazovaní psí hlavy, když se církve dovolávají svých práv ani nesvědčí o ničem jiném.

Nesmyslné předsudky, že charita, církevní školství a zdravotnictví je dostupné jen těm, kteří jsou věřící (popř. že je pomoc podmiňována modlením se, odkazováním majetku, nebo chozením do kostela) pak patří k evergreenům snahy o umenšení dobrých úmyslů církví a zesměšnění. Příliš velké odlišnosti od "coolového" mainstreamu totiž jistá část (menšinová, ale velice hlasitá) naší společnosti prostě neodpouští.

Úvahu ukončím čerstvým zážitkem. Nedávno mi jeden člověk poslal zprávu, ve které viní církev, že v důsledku první splátky finanční kompenzace za nenavrácený majetek ve výši 2 mld. se po Novém roce nevyplácejí sociální dávky, protože stát na ně (prý) nyní nemá. Daného pisatele fakta nezajímají, tedy že potíží nejsou dvě chybějící miliardy, ale nefunkční software pro správu a výplatu sociálních dávek.

Církev a majetkové narovnání se tak v očích některých obyvatel vinou proticírkevní kampaně, která už dávno postrádá racionální základ, stávají viníky všech potíží ve státě. Někdo se může škodolibě smát. Je však otázka, kam až může podobně naivní zloba dokráčet.

Sepsáno jako odpověď Miroslavu Grebeníčkovi (Haló noviny 15. ledna 2014 -- Lidskost není jen mediální charita), Marku Adamovi (Britské listy 28. prosince 2013 -- "Sociální cítění není charita") a Štěpánu Kotrbovi obecně.

Vytisknout