20. 1. 2014 / Jan Čulík
Dost dobře nerozumím, proč najednou vznikl tak obrovský zájem o Jana Palacha. Vždyť nejde ani o kulaté výročí jeho smrti. Budeme se nad jeho osudem zastavovat takto podrobně každý rok? Ano, já vím, proč to je - Češi už nerozlišují mezi realitou a tím, co vidí v televizi, žijí v seriálové realitě, a Angieszka Hollandová natočila o Palachovi seriál Hořící keř. Je podstatou televizních seriálů, že lidem podsunují fiktivní konstrukci a předstírají jim, že je to pravda. Nejinak to bude i v televizním seriálu Hollandové, jemuž jsem se, přiznám se, záměrně vyhnul. Nemám rád mytologizování a obávám se, že seriál zřejmě falešným mýtem bude, už proto, že jeho příběh napsal mladík, který v Palachově době vůbec nežil, a režisérka je Polka, tedy romantička, která kontury příběhu zjednoduší a uhladí.
A ano - už se dovídám, že závěr seriálu Hollandové nám vlastně naznačuje, že se Jan Palach zasloužil o pád komunismu. Dvacet let po jeho smrti totiž došlo v lednu 1989 v Praze k protivládním demonstracím v rámci tzv. "Palachova týdnu", a tím začal podle Hollandové proces, který vedl k pádu komunistického režimu v Československu. Že by režim padl v důsledku geopolitických změn, o tom v seriálu není slovo. Zřejmě to byla především Palachova zásluha. :)
Farář Halík ve svém kázání v neděli večer v Praze proměnil Jana Palacha v svého druhu československého Krista. Prý Palachova smrt nebyla sebevražda, protože se Jan Palach "obětoval za nás za všechny".
Strašně chci protestovat, abychom nevytvářeli z věcí, jimž dost dobře nerozumíme, přehledná a jasná klišé.
Palachovu smrt a následné vzdutí celonárodních nálad jsem zažil osobně, bylo mi šestnáct let. Samozřejmě jako snad všichni v té době jsem byl ostře proti sovětské okupaci i proti případnému postupnému omezování svobod. Ty však byly v lednu 1969 ještě velmi neomezené. Vánoce 1968 a Nový rok 1969 se staly v televizi jakousi celonárodní orgií jednoty národa proti okupaci. Média stále hovořila normálním, neideologickým jazykem. Svobodná Evropa nebyla rušena a v Praze ji bylo možno běžně poslouchat na každém rádiu na střední vlně. Sjednocení národa v odporu proti okupaci přežívalo i v Novém roce 1969, i když vyhlídky na další dobu byly nejasné.
V povánoční situaci přišla zpráva, že se "někdo zapálil nahoře u stanice tramvaje na Václaváku". Pak toho byly plné sdělovací prostředky.
Pro mě jako šestnáctiletého studenta byl Palachův čin nepochopitelný, nezvládnutelný a děsný. Zároveň však divný. Divné byly jeho požadavky - na zákaz Zpráv, tvrdě stalinských novin, které v češtině publikovala okupační vojska - a zastavení drážďanské stanice Vltava, která špatnou češtinou také vysílala okupační stalinskou propagandu, a zrušení cenzury. Dalo se očekávat, že úřady tyto požadavky splní? Jak vysvětluje ve svém příspěvku Jan Kavan, vládní činitelé poukázali na to, že to vůbec není v jejich moci. Neúměrnost mezi činem sebeupálení a Palachovými požadavky byla zvláštní. Nikdo neví, jaká byla jeho motivace.
A ještě jednu věc jsem si při Palachově smrti uvědomil. Na to, aby něco ve společnosti zarezonovalo, je potřeba pozornosti sdělovacích prostředků a zároveň určitého rozpoložení veřejnosti. Po Palachovi se upálili ještě Jan Zajíc a Evžen Plocek. Každá další smrt už byla zaznamenána s menší pozornosti. Kdo si jejich jména dnes ještě pamatuje? Kdo ví, že se na protest proti různým aspektům československé a české politiky upálili různí lidé i v devadesátých a nultých letech?
Palachova činu si česká veřejnost povšimla vlastně jen proto, jednak, že v médiích paradoxně ještě úplně nevládla cenzura. A dále, jeho čin ve veřejnosti rezonoval. Šokoval ji. Ale je chybné se domnívat, že by veřejnost k něčemu vyburcoval. Statisíce lidí přišly na Palachův pohřeb, ale to bylo tak všechno. Pak začaly prověrky.
Mám pocit, že Palachův čin zarezonoval ve společnosti především proto, že národ byl už tehdy v depresi a Palachovo upálení tuto depresi jen prohloubilo. Mám velké pochybnosti, že jeho čin mohl cokoliv změnit, a to musel vědět každý soudný člověk. Lidi si jen začali říkat: Vidíte, nedá se nic dělat, jeden mladý člověk se upálil a stejně to není nic platné.
Neměli bychom z pohledu doby, která je úplně jiná, přistupovat k jeho činu necitlivě a znásilňovat ho vnucováním falešných kýčovitých významů. Palachovu činu dodnes nerozumím a není etické ani férové vytvářet mýty, jakože se Palach vlastně zasloužil o pád komunismu, anebo že se kristovsky "obětoval za národ".
Vhodnější by asi bylo mlčení.
Vytisknout23.2. 2014 / Jan Čulík
Kýčovitý, povrchní, historicky nepravdivý a přehnaně explicitní film Angieszky Hollandové Hořící keř je velkým zklamáním. Udělení cen tomuto filmu v rámci tzv. Českého lva prokázalo nesmírně nízkou úroveň této soutěže a už tak pochybnou soutěž to z...
23.2. 2014 / Jindřich Bešťák
V žádném případě nechci ani v nejmenším ironizovat téma, kterým se náš nejvýše oceněný film zabývá. Kritikou zpracování závažného tématu a filmem jako takovým se zde zabývali povolanější. Moje poznámka se týká včerejšího večera, kdy byl Český l...