Co by v ČR asi nesmělo vyjít

13. 1. 2014 / Boris Cvek

V pátečním vydání The Times Literary Supplement(TLS) jsem četl zajímavou recenzi autora Isaaca Chotinera "A sorry tale" ("Příběh lítosti") na dvě spolu související knihy: The Blood Telegram -- Nixon, Kissinger, and forgotten genocide (Krvavý telegram -- Nixon, Kissinger a zapomenutá genocida) autora Garyho J. Basse (vydalo nakladatelství Knopf) a A global history of the creation of Bangladesh (Globální historie vzniku Bangladéše) autora Srinatha Rhagavana (vydalo nakladatelství Harvard University Press). Obě knihy, velmi stručně řečeno, popisují osamostatnění se Bangladéše od Pákistánu v roce 1971, kterýžto proces zahrnoval také válku mezi Indií a Pákistánem, kdy USA stály na straně Pákistánu.

Dovolím si citovat některé pasáže ze zmíněné recenze, které by se v českém prostředí asi nesměly objevit (za poznámku stojí, že TLS vznikl v roce 1902 jako literární příloha britského deníku The Times a v roce 1914 se osamostatnil, nicméně spolupráce s The Times zůstává dodnes velmi blízká; pro TLS psali např. T. S. Eliot, Henry James nebo Virginia Woolf).

"Nixon neměl rád Indy jako rasu, spolu s Kissingerem ve skutečnosti tíhli k silným mužům (Bass cituje Kissingerovo přirovnání Yahya (BC: pákistánský voják a politik, který byl prezidentem v době odštěpení Bangladéše od Pákistánu a v době indo-pákistánské války; níže v recenzi je nazýván "brutálním diktátorem") k Abrahamu Lincolnovi) a oba viděli konflikt (BC: odtržení Bangladéše od Pákistánu) očima studené války. Ačkoli Nixon opovrhoval Indirou Gándhí ("děvkou"), Bass bystře srovnává oba tyto lídry, protože oba měli paranoidní a autoritářský rys -- válka byla jenom jednou z mála jejích slavných chvil."

"Bass používá nahrávky z Bílého domu, včetně několika nových přepisů, a dosahuje výborného efektu, a i když bigotnost a malost Nixona a Kissingera jsou široce přijímané a známé, kniha obsahuje dosti materiálu k tomu, aby přivedla čtenáře k nevolnosti. Např. Bass popisuje tohle: "Nixon zahořkle řekl: "Indové potřebují -- co vskutku potřebují je..." Kissinger ho přerušil: "Oni jsou takoví bastardi." Nixon ukončil myšlenku: "Potřebují masový hladomor.""

"Ve snad rozhodujícím momentu Bassovy knihy, Nixon a Kissinger, vyděšení možností čínského a posléze i ruského vměšování, diskutují možnost jaderné války. "Jestliže se Sověti pohnou proti nim za těchto okolností a uspějí, bude to otevřenou konfrontaci," řekl Kissinger. Dva nejmocnější muži planety zvažovali použití jaderných zbraní, aby zajistili, že brutální diktátor bude moci zabránit některým z těch, které utlačuje, podílet se na utváření jejich zbídačené společnosti."

"Nicméně, jak Raghavan vysvětluje, byl to neprodyšně uzavřený Sovětský svaz, kdo rozpoznal onu krizi jako regionální záležitost a nikoli jako důvod pro válku. Sověti neměli žádný úmysl bojovat s Čínou, která sama měla malý zájem poskytnout vážnou vojenskou podporu Pákistánu. Obě země chápaly, že jsou svědky konfliktu, který se jich netýká a není prověrkou jejich odhodlanosti. Byli to Kissinger a Nixon, posedlí potřebou zachovat si tvář, kdo viděli každý pohyb Indů jako část nějakého velkého plánu, jak pokořit Spojené státy."

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 13.1. 2014