13. 1. 2014 / Daniel Veselý
Ariel Šaron zemřel de facto již před osmi lety, zanechán napospas kómatu. Pozitivně laděné nekrology a proslovy politiků, hemžící se jak u nás, tak v zahraniční, vesměs věnují " kontroverznímu válečníkovi", "buldozerovi", či familiárně "Arikovi" tichou vzpomínku. Ty ale nesmyjí krev desítek tisíc lidských životů z jeho rukou, a tudíž kolem jeho osoby -- ať tak či jinak -- žádná "kontroverze" panovat nemůže. Dědictvím tohoto muže je především nezměrné utrpení, rozsáhlá destrukce a smrt.
Zatímco bývalý předák Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Jásir Arafat je na Západě všeobecně vnímán jako "terorista mající na rukou krev tisíců" - a který se nakonec podvolil a byl přijat do "klubu"- Ariel Šaron je ze známých důvodů brán na milost a nezřídka i veleben. To proto, že stál na správné straně barikády již od samého začátku. A nikoliv jako zmíněný Arafat, který hodlal s izraelskou stranou diplomaticky vyjednávat a dohodnout se na kompromisu "až" v roce 1974 ZDE .
Šaron, který bojoval v první arabsko-izraelské válce, kde působil jako důstojník, po vzniku Izraele v roce 1948 odmítal válku ukončit. Jeho vlastními slovy se "hranice Izraele nacházejí všude -- kdekoliv Izraelci zasadí poslední strom nebo zorají poslední brázdu". Podle profesora politologie z Bar-IIanovy univerzity Menachema Kleina ZDE stál Šaron u vytvoření izraelských "vojenských norem". V rámci těchto norem vznikla tzv. Jednotka 101, která v 50. a 60. letech "operovala" proti palestinským bojovníkům. Nedávno Šaronova vojenská filozofie motivovala vznik strategie Dahíja, v jejímž duchu izraelská armáda (IDF) dychtila poslat Gazu a Libanon "do dávnověku" prostřednictvím masivní destrukce jejich infrastruktury.
Šaron zahájil kariéru válečného zločince a masového vraha celkem záhy, a to už v roce 1948 jako dvacetiletý muž. První zdokumentovaná masová vražda Jednotky 101, jíž Šaron velel, se uskutečnila v srpnu roku 1953 v uprchlickém táboře El-Bureig, který se nacházel jižně u Gazy ZDE. Izraelské historické záznamy uvádějí, že Jednotka 101 v táboře zavraždila až 50 uprchlíků.
V říjnu téhož roku následoval další masakr, který spáchala Jednotka 101. Tentokrát šlo o jordánskou vesnici Kibija, kde Šaronovi muži povraždili 69 civilistů ZDE, z nichž dvě třetiny tvořily ženy a děti. Izraelští vojáci napochodovali do tábora, začali systematicky vraždit vesničany s použitím automatických zbraní, granátů -- i zápalných bomb. Ty pak vrahové házeli do domů, jež byly plné vystrašených lidí. Útočníci vyhodili 45 domů do vzduchu. Dokonce i proizraelští komentátoři (The National Jewish Post) masakr ve vesnici Kibija odsoudili a přirovnali ho ZDE k nacistickému vyhlazení Lidic. Izraelský historik Avi Shlaim dokládá, že se krveprolití v Kibiji uskutečnilo na přímý Šaronův rozkaz.
Na jaře roku 1967 jestřábové Šaron a Dayan hrozili civilní vládě Leviho Eškola, že provedou puč, kdyby Izrael nešel do války s Egyptem ZDE. Přestože egyptský prezident Násir na adresu Izraele nešetřil nepřátelskou rétorikou, v té době se nenacházel v pozici, aby mohl na svou pěst vyhlásit Izraeli válku. Jeho verbálního nepřátelství využili Dayan, Šaron a další jestřábové, aby se mohli pustit do agresivní války, jež skončila izraelským záborem Západního břehu, Gazy a Sinajského poloostrova. Šestidenní válka spustila ilegální kolonizaci dobytých území, jež navzdory Ženevským konvencím trvá dodnes.
Na začátku 70. let dostal Šaron na starost další "vojenský úkol", a ten zahrnoval útoky na vesnice v Gaze a "pacifikaci" místních obyvatel. Jen srpnu roku 1971 Šaronovy vojenské síly a buldozery zničily v pásmu Gazy asi 2000 domů, vykořenily 16 000 lidí, a to už podruhé od roku 1948. Následovalo uvěznění stovek osob a v druhé půli téhož roku bylo během oné "pacifikace" usmrceno 104 palestinských vzbouřenců.
Nicméně za nejhorší Šaronův zločin můžeme pokládat vyprovokovanou invazi do jižního Libanonu poté, co izraelská armáda rok marně ostřelovala tamní pozice OOP ZDE. Šaron, nyní v pozici ministra obrany ve vládě Menachema Begina, vedl v roce 1982 izraelskou invazi do jižního Libanonu, jež neměla žádnou oporu v mezinárodním právu. Během několikaměsíční války přišlo při masivním bombardování a ostřelování jihu Libanonu včetně Bejrútu o život asi 20 000 Libanonců a Palestinců, v drtivé míře civilistů. Kolem 350 až 400 000 Palestinců, většinou žen a dětí, bylo "rozprášeno na všechny strany", izraelské bombardování zničilo prakticky všechny školy, kliniky a další zařízení atd. ZDE.
Izraelská armáda pod Šaronovým velením nakonec obklíčila uprchlické tábory Sabra a Šatíla ZDE a začala je ostřelovat palbou z tanků. K večeru 15. září střelba utichla. Sharon pak umožnil vstup extrémistům z křesťanské milice do táborů, kde se po dobu následujících 36 hodin odehrály brutální zabijácké orgie, zatímco izraelské vojsko nečinně přihlíželo a neprodyšně obklíčilo tábory, aby nikdo nemohl uprchnout. Vojáci osvěcovali tábory světlicemi, aby nikdo nebyl ušetřen. Došlo k zavraždění stovek až 3000 lidí. Ve zprávě Společnosti palestinského červeného půlměsíce se dočteme: zčernalá těla se zapáchající kůží, spálenou elektrickým proudem, z nichž trčely elektrické dráty, tlela ve slunečním žáru, mrtvoly z vydloubnutýma očima, nehybná ženská těla s vyhrnutými sukněmi - třikrát, čtyřikrát znásilněná, těhotné ženy s rozpáranými břichy, torza dětských tělíček ve změti uřezaných údů, hlaviček a lahví od whisky, bezhlavé dětské tělíčko s plenkami atd. ZDE Přestože byl Ariel Sharon uznán izraelskou jurisdikcí "osobně zodpovědný" za to, že nebyl schopen masakru předejít a byl odejit z postu ministra obrany, bylo mu ponecháno křeslo ministra bez portfeje.
Šaronův vpád do jižního Libanonu zahájil brutální, 18 let trvající izraelskou okupaci, která vyústila v další násilnosti a masakry; v odpověď se zformovalo hnutí Hizballáh, jež sílilo díky podpoře libanonských. Izraelská okupace si podle libanonských zdrojů vyžádala dalších 25 000 životů ZDE .
Šaronova návštěva Chrámové hory na podzim roku 2000, kde provokativně prohlásil, že celá oblast zůstane navždy v izraelských rukou, představovala roznětku pro vypuknutí 2. intifády a další propletence násilí, které tentokrát tragicky zasáhlo větší množství izraelského obyvatelstva, a to nejen v podobě sebevražedných atentátů. Na palestinské straně přišlo během 2. intifády o život asi 5000 osob a na straně izraelské pak téměř 600 osob. ZDE.
Když se Šaron v roce 2001 konečně stal izraelským premiérem, tvrdě zareagoval na odpor sílící v palestinských uprchlických táborech na Západním břehu. Na základě poznatků respektovaného experta na právo Francise A. Boyleho se izraelská vláda v čele s premiérem Šaronem v uprchlickém táboře v Jeninu dopustila válečných zločinů ZDE . Ty, ač byly při operacích IDF na celém Západním břehu usmrceny stovky lidí, ostatně jako v minulosti potrestány nebyly.
Od 2. poloviny 60. let se Šaron, seč mu síly stačily, snažil zabránit vzniku samostatného palestinského státu, a to skrze masivní kolonialistický projekt na Západním břehu, v Gaze a Východním Jeruzalémě a na Golanských výšinách ZDE . Ačkoliv sionističtí lídři, jako David Ben Gurion, rozpoznali demografické dilema, jež souviselo s kontrolou okupovaných území, Šaron prosazoval politiku územní expanze a kolonizace. Na konci 70. let se v ministerské funkci ve vládě Menachima Begina stavěl za expanzi izraelských osad na palestinské půdě navzdory regulím mezinárodního práva. Přičinil se velkou měrou k tomu, že statisíce ilegálních osadníků především na Západním břehu představují demografický problém a zásadní překážku při řešení celého konfliktu. Šaron rovněž inicioval strategii spočívající v obkličování Jeruzaléma stále novými izraelskými osadami tak, aby oddělovaly palestinské obyvatele Západního břehu od jejich politického a kulturního centra ve Východním Jeruzalémě.
Mytologie panující o Šaronovi "mírotvorci" a jeho "velkorysém" kroku při stažení ilegálních osadníků z pásma Gazy je snad pouze marným pokusem učinit z monstra lidskou bytost. Přítomnost 8500 židovských osadníků a navrch izraelských vojáků v pásmu Gazy byla už pro Tel-Aviv neúnosná a finančně nákladná. Kompenzace spočívala v rozsáhlejší kolonizaci na Západním břehu a osadníci stažení z Gazy byli odškodněni. "Vyklizení" Gazy však neznamenalo ukončení okupace zvenčí, izraelskou kontrolu hranic, moře a vzdušného prostoru ZDE.
Úmrtí Ariela Šarona nám nyní poskytlo další úhel pohledu na izraelsko-palestinský konflikt, a to v celé jeho děsivosti. Skutečnost, že další zločinec odešel nepotrestán světskou spravedlností, nám opět může připomenout, jak nespravedlivě jsou nastavena pravidla hry a v jak absurdním světě se nalézáme.
Vytisknout11.1. 2014 / Daniel Veselý
Netvrdím, že se to nedalo očekávat, ale myslím, že je nutné tuto skutečnost zdůraznit. Všimněme si rozdílů v diskusích pod články na serverech českého mediálního establishmentu o úmrtí skutečného "hrdiny" Nelsona Mandely a úmrtí Ariela Šarona. ...
11.1. 2014
V sobotu zemřel ve věku pětaosmdesáti let bývalý izraelský premiér Ariel Šaron. Po infarktu strávil v nemocnici osm let v komatu. Šaron byl významným vojenským činitelem v Izraeli, ale během své dlouholeté kariéry se často ocital uprostřed kont...