13. 1. 2014
Každý jiný politik ze Středního Východu, který by přežil osm let v komatu, by se stal terčem karikaturistů z celého světa, píše v deníku Independent Robert Fisk. Avšak v případě Ariela Šarona - řezníka z táborů Sabra a Šatila pro téměř všechny Palestince - se rozhostilo téměř posvátné ticho.
Šarona za jeho života proklínalo jako vraha podstatné množství izraelských vojáků, stejně jako arabský svět - který ovšem také vraždí své vlastní lidi za posledních několik let velmi efektivně.
Jak rychle zidealizovali kolaborantští novináři ve Washingtonu a v New Yorku Šaronův image! Poté, co Šaron r. 1982 vyslal libanonské milice, oblíbené v jeho armádě, do uprchlických táborů Sabra a Šatila, kde zmasakrovaly až 1700 Palestinců, oficiální vyšetřování samotného Izraele oznámilo, že za krveprolití nese Šaron "osobní" odpovědnost.
Byl to Šaron, který vedl tři měsíce předtím katastrofální invazi Izraele do Libanonu a lhal svému vlastnímu premiérovi, že jeho jednotky překročí hranici do Libanonu jen o několik málo kilometrů, přitom však zahájil obléhání Bejrútu, při čemž bylo usmrceno 17 000 osob. Pomalu se mu podařilo vystoupat po nebezpečném izraelském politickém žebříku. Když se stal premiérem, odstranil židovské osady z pásma Gaza a tak slovy svého vlastního mluvčího umístil jakoukoliv naději na vznik palestinského státu do "formaldehydu".
V době své politické a mentální smrti r. 2006 se Šaron - za pomoci zločinů proti lidskosti, spáchaných r. 2001 v USA, a za pomoci svého úspěšného, i když lživého, tvrzení, že Arafat podporuje bin Ladina - překvapivě stal mírotvorcem, zatímco Arafat, který učinil více ústupků izraelským požadavkůlm než jakýkoliv jiný vedoucí palestinský politik, byl zobrazován jako terorista.
Svět zapomněl, že Šaron byl r 1979 proti mírové smlouvě s Egyptem, že r. 1985 hlasoval proti stažení vojsk z jižního Libanonu, byl r. 1991 proti izraelské účasti na mírové konferenci v Madridu, r. 1993 proti plenárnímui hlasování Knessetu o dohodě z Osla, zdržel se hlasování o mírku s Jordánském r 1994 a hlasoval r. 1997 proti dohodě z Hebronu. Šaron odsoudil způsob, jímž r. 2000 byla izraelská vojska stažena z Libanonu a do roku 2002 vybudovat 34 nových ilegálních židovských osad na arabském území.
Jaký to mírotvorce! Když izraelský pilot vybombardoval činžovní dům v Gaze a usmrtil při tom devět malých dětí stejně jako svůj terč z Hamasu, Šaron operaci charakterizoval jako "velký úspěch" a Američané mlčeli. Neboť Šaronovi se podařilo zmást své západní spojence šílenou představou, že izraelsko-palestinský konflikt je součástí Bushovy zrůdné války proti "světovému terorismu", že Arafat je sám bin Ladin a že tato poslední koloniální válka na světě je součástí kosmického střetnutí náboženského extremismu.
Konečná, děsivá - za jiných okolností by byla komická - politická reakce na Šaronovo chování bylo tvrzení George W. Bushe, že Ariel Šaron byl "mužem míru". Když se stal premiérem, jeho profily v médiích zaznamenávaly nikoliv Šaronovu krutost, ale jeho "pragmatismus". Opakovaně o něm psaly, že je to "buldozer".
A samozřejmě, skutečné buldozery budou dál čistit arabské území pro židovské kolonie po mnoho let po Šaronově smrti a zajistí tak, že palestinský stát nikdy nevznikne.
Podrobnosti v angličtině ZDE
Vytisknout15.1. 2014 / Daniel Veselý
Účast českého premiéra v demisi a ministra obrany v demisi na státnickém pohřbu Ariela Šarona nebyla ničím neobvyklým, nicméně trapné lavírování české vlády před pohřbem Nelsona Mandely ukázalo, kam po ideologické linii patříme. Veřejnoprávní televiz...