Zničující záchrana, aneb Spojencem snadno a rychle

13. 1. 2014 / Karel Dolejší

Historik Andrew Bacevich používá pro změnu metafory domácího řemeslníka. Představte si, že si objednáte firmu, která vám má doma přestavět kuchyň. Kontrahent je zpočátku velmi agilní, bohužel časem se ukáže, že vlastně nic nedokončil, byt zanechává v úděsném stavu, leč rozpočet překročil několikanásobně. Odchází středem a předstírá, že je právě odchodem ze scény vše již vyřízeno. Právě takto dnes vypadá americká zahraniční a bezpečnostní politika.

Rizika pro národní bezpečnost vznikají různě. Může je mít na svědomí příliš ambiciózní a agresívní sousední stát, případně stát vnitřně nestabilní - a často se jedná o jeden a týž případ. Jenže existuje ještě další zdroj možného průšvihu: Příliš ambiciózní a agresívní spojenec. Například takový, jenž - jak píše Bacevich - nedokáže vyhrát válku a nastolit v zemi, kterou okupuje, rozumný pořádek, to mu však nebrání začínat po celém světě války stále nové a nové. Není nadto mít spojence, který vás, bude-li chtít, může dostat z problémů, do nichž byste se nedostali, kdybyste jeho spojencem nebyli.

Zde můžeme použít metaforu č. 3 a označit americkou zahraniční a bezpečnostní politiku po skončení studené války za funkční ekvivalent zemědělského rozmetače hnoje. Ať už se do polního tažení zázračného stroje zapojíte přímo, nebo jen na mezi jásáte, může se snadno stát, že odletující hmota padne právě na vaši hlavu. A vzniklý problém pak musíte řešit výhradně vlastní péčí. Kampaň skončila, plechová kavalérie odtáhla. Zbývá mimo záběry kamer odstranit následky.

Pro přesnost je třeba dodat, že popsané fungovalo v podmínkách, které právě zanikají. Jediná zbylá supervelmoc bez vážného vyzývatele mohla nadělat ohromné spousty pitomostí a přitom neriskovat své mezinárodní postavení. To však už přestává být pravda. Čínská výzva je úplně jiná liga, než chudé "darebácké státy", v nichž USA nic nevyřešily, zato jejich zbrojovky si z nich na dlouhá léta udělaly zlatý důl.

Druhá světová válka v Evropě vlastně nikdy neskončila, přešla jen do fáze "ozbrojeného míru" a v něm přes všechny mezinárodněpolitické změny posledních dekád setrvává až dosud. USA se nicméně přivracejí k Asii a rovněž v Evropě za sebou zanechají nepříznivou situaci velmi vzdálenou optimistickým vizím roku 1989. Rozšíření NATO na východ - navzdory dohodám z konce studené války - se stalo rudou muletou, kterou otylý a neobratný toreador div ne beze zbraně mává před nosem ruského medvěda. Systém protiraketové obrany prosazený americkými zbrojovkami nepřinese Evropě odstranění žádného existujícího rizika, Moskvu však rozžhavil doběla a poskytl jí záminku k zasahování do evropských záležitostí. Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) je právě zásluhou USA již několik let před kolapsem, Rusko po mnoha sporech pozastavilo její plnění a pobaltské státy k ní dokonce nikdy nepřistoupily. 40% ruských konvenčních ozbrojených sil je dnes soustředěno u hranic s Pobaltím a Finskem, od roku 2007 však na území Ruské federace neprobíhají žádné mezinárodní smluvní inspekce v rámci CFE. Proces kontroly zbrojení na kontinentě jednoduše dávno přestal fungovat a Rusko usilovně zbrojí, zatímco Evropa stále legračně usiluje o dodržení litery nefunkční smlouvy např. vývojem 98 mm minometů.

Slovensko se právě rozhodlo, že nahradí stárnoucí sovětské stíhačky MiG-29 švédsko-britskými letouny Gripen. Stroje tohoto typu ještě dnes formálně zajišťují např. ostrahu vzdušného prostoru nad pobaltskými státy, ale již za šest let tam díky ruské kombinaci zbraňových systémů PAK-FA/S-400 nedokážou realisticky působit ani v protizemní roli, a to i v případě eskortování letounem páté generace. Dvě největší letectva kontinentální Evropy, německé a francouzské, ani letectva Švédska a Finska, ostatně plnohodnotné letouny páté generace také nedostanou. Nákupy amerických F-35, třikrát dražších, než budou ruské Suchoje PAK-FA postavené na základě prototypu T-50, plánují na kontinentě vlastně pouze Itálie, Nizozemsko, Dánsko a Norsko. Údajná převaha NATO ve vzduchu se kvůli ruskému kvalitativnímu zbrojení brzy stane iluzí.

Zkrátka a dobře, je určitě nejvyšší čas vyhlásit "Mission accomplished", mír v Evropě označit za jednou provždy zajištěný a přesunout odsud americké vojáky do Japonska či Jižní Koreje.

Věčná škoda, že USA z Evropy neodešly už v roce 1991, právě když zde splnily svou historickou úlohu. Kontinent možná mohl dnes být v podstatně lepším stavu.

Vytisknout