Verdi

7. 12. 2013 / Miloslav Ransdorf

Ale lidé jeho doby si říkali, co když je jeho jméno jen zkratka Vittorio Emmanuele re d'Italia, Viktor Emanuel, král italský. Tedy VERDI. Jenže 87 let jeho života bylo naplněno úsilím o opravdovost. O to, aby vše bylo doopravdy. Co je na jeho 28 operách úžasné, je právě tento rys. Zlo je skutečné zlo, dobro je skutečné dobro, statečnost se statečnost a mravnost je opravdová mravnost. Žádné mezistupně, žádné šedé a vybledlé obrysy, plnost tvarů a hodnot. Proto cítil spřízněnost s velkými klasickými tvůrci, jako byl William Shakespeare a Friedrich Schiller. Měl rád lidi plnokrevné, vášnivé, bojující o svou pravdu.

28 oper, úžasné Requiem, množství jiných skladeb. Nebyl svou duší symfonik, miloval bezprostřední sdělení lidského hlasu, v němž viděkl božský a nevyrovantelný nástroj. Lidskost byla to, co na něm oceňovatel jeho vyznavač Franz Werfel, a neváhal tuto vlastnost postavit jako kladnou hodnotu ve srovnání s Wagnerovým titanismem. Pomýšlel prý v této konfrontaci s Wagnerem na Smetanu, ale ústředním bodem této konfrontace je setkání obou geniálních tvůrců narozených v osudovém roce 1813. U Verdiho lidský hlas nezastiňuje organizující síla orchestru, člověk se probíjí k bezprostřednosti své existence a jejím paradoxům, vzdruje, třeba i neúspěšně (jako Radames a jeho Aida, slepé hře neosobních sil. Verdiho estetika je romantická estetika stupňování skutečnosti. Nikdy se nespokojuje s věcmi jak jsou, ale snaží se ukázat, jak věci mají být. A proto jsou dodnes, v době relativizaci všeho, jeho opery samozřejmou součástí repertoáru všech scén na celém světě. To věděli milovníci hudby už v den, kdy v Miláně zemřel, 27. ledna 1901.

Operní posluchač a divák staví na svých emocích a prožitcích. Vzpomínám, jak mne "chytla" sborová scéna Židů z Nabucca. Od 9. března 1842, kdy se toto arcidílo hrála v milánském divadle La Scala, oslovuje tato scéna tisíce lidí jako mne při jejím prvním poslechu. "Va pensiero, sull'ale dorate!" Tedy, leť, myšlenko, na perutích zlatých! To je verš z úžasného libretta, které napsal Temistocle Solera. Když se roztrpčený Verdi vracel z divadla s textem, hodil ho na klavír. A svazek se otevřel údajně právě na tomto místě. Od onoho verše začal fascinovaný Verdi komponovat operu, která změnila jeho život. Neboť lidé z Itálie v ní viděli právem poselství svobody.

Anebo jiná scéna z Verdiho oper. Dona Carlose jsem slyšel vícekrát, i v různých nahrávkách. Vzpomínám si, jak mne zklamal skvělý dirigent Giulini, když scénu s inkvizitorem pojednal jako jednu z mnohých, vedle těch ostatních. Naproti tomu Herbert von Karajan z ní učinil ústřední bod celé opery, chápané jako drama o svobodě. Inkvizitor ztělesňuje neosobní moc, která krále Filipa II. obkličuje a dělá z něj pasivní figuru. Téma neosobní moci, která nás ovládá a nutí k iracionálním a nemorálním postojům, to není něco odbytého. Věřím, že Verdiho portrét neosobního a neromantického, fádního zla má nadčasový dosah.

Nebo jiný moment. Všiml jsem si, jak celý účinek opery "Othello" závisí na tom, kdo a jak ztělesní postavu Jaga. Verdiho Jago je zlo jako démonický, aktivní činitel. Jago je přímo metafyzické ztělesnění zla. V Mutiho nahávce mne zarazilo, že představitel tohoto zloducha má sice úžasně čistý a přesný přednes, ale chybí mu ona démoničnost, patřící k Verdiho estetice stupňování skutečnosti. Chicagští symfonikové jsou sice stále nejlepší orchestr v USA, ale chybí mu "italienità", tedy italskost. Alespoň podle mne.

Milý čtenáři, promiň mi ty úvahy. Jsou pouhými impresemi nehudebníka nad hudebním dílem.

Vytisknout