Kde limit můj?

5. 12. 2013 / Marek Řezanka

Hodlám se ještě zastavit u kauzy rapera Řezníka. Nejde mi ani tak o odpověď na otázku, zda cenzurovat, nebo ne. Má otázka zní jinak. Kde máme své limity pro to, kdy si řekneme: "Tohle už ne"? Většinou totiž slyšíme argument: "Vždyť tam a tam už bylo povoleno tohle a tohle, toto je proti tomu úplný čajíček." Aniž nám to dochází, dnes a denně rezignujeme na nějaký náš mantinel -- a posouváme jej zase o kousíček dál.

Cenzurou se většinou žádný problém nevyřeší. Problém nezmizí tím, že přes něco hodíme deku.

Bude to existovat dál -- a pod dekou to může být pro mnohé i přitažlivější. O problému je třeba mluvit -- a zejména upozorňovat na to, proč ho jako problém vnímáme. Právě tady a teď bych čekal, že se naše umělecká scéna semkne, aby dala najevo, že netoleruje potlačování svobody kohokoli jiného. Že odsuzuje, aby někdo vykřikoval, jak mají humanisté, levičáci a zástupci menšin držet huby.

Že odsuzuje nepokryté vyžívání v násilí pro násilí -- a je jedno, že v tom zmíněný Řezník není sám. Že takových řezníků jsou po světě mraky -- a někteří jsou uznávanými celebritami. Že je tato scéna zděšena něčí "Tohou zabíjet", která může být pouhou pózou, ale i nepokrytě vyjeveným nitrem jedince, který tak možná volá o pomoc. Touhou zabíjet byli v minulosti sžíráni např. Olga Hepnarová či Viktor Kalivoda, kteří však méně mluvili, a bohužel více jednali. Kde je pomyslná hranice mezi neškodným chvástáním a zhoubnou chorobnou posedlostí? Co vše může v někom vyvolat potřebu zabít? K vraždě např. inspiroval horor Vřískot (ve Francii) -- má být proto zakázán? Nevraždil by pachatel stejně, i kdyby tento film neviděl?

To jsou otázky, které hlodají, na něž se ale velmi obtížně odpovídá.

Je zřejmé, že násilím jsme obklopeni -- a že po násilí je poptávka. Ve filmu i v literatuře je toto téma hojně zastoupeno. O sériových vrazích se píše a jsou o nich točeny filmy. Některé brutální popisy (třeba v knize Jamese Pattersona Bikiny) jdou do detailů. Na poli literatury se proslavil i několikanásobný vrah žen, Jack Unterweger.

V tomto kontextu se nabízí otázka, kde se bere poptávka po těchto dílech? Je zřejmé, že ti, kdo poslali Řezníkovi hlasy, nejsou jen potenciální psychopatičtí vrazi či rasisti a xenofobové. Budou to asi převážně mladí lidé, kteří jsou deprivováni. Budou to i mladé ženy a dívky, které v Řezníkových textech vyznívají jenom jako špinavé prádlo na jedno použití. Asi je lákavé oprostit se od jakékoli morálky a podlehnout syrové síle a brutalitě. Není to nic nového pod sluncem.

Kde se ve společnosti bere tolik deprivace a frustrace, tolik nihilismu a dekadence? Není právě tady něco špatně? Kolik mladých lidí nevidí před sebou nic pozitivního, kolik dětí poznalo týrání -- a to jak psychické tak fyzické? Kolik jedinců si přenáší do života patologii? Kolik z nich není schopno navazování vztahů? Kolik z nich bylo svým okolím "zničeno" a "rozbito"? A zajímá nás to vůbec?

Vytvořili jsme si společnost, která kromě honby za ziskem nemá vlastně pevně definované žádné hodnoty. Nemá představitele, kteří by tyto hodnoty hájili a prosazovali je. Naše společnost choří. A nejenom ta naše. Společnost bez hodnot totiž podle mého není společností životaschopnou. Taková společnost nemá vizi, nemá, kam směřovat. Potácí se ode zdi ke zdi jako v horečkách. Na jednu stranu se bojí stanovit jakékoli mantinely, na stranu druhou má četná tabu, která nepřipouštějí diskusi k zásadním historickým a společenským tématům. Tématům, která se týkají její minulosti i přítomnosti. Tématům, která kdyby byla diskutována, znamenala by pád mnohých klišé.

Je to společnost, kde i starodávné desatero přikázání je už něčím dávno překonaným a pokrytým prachem. Je to společnost, které chybí jakýkoli morální imperativ. Je to společnost, která čeká, až se něco stane, zatímco bezmocně krčí rameny. Je to společnost, která lidské bytosti pojímá jako roboty, jako věci, neosobní konzumenty či nepotřebné součástky.

Za sebe říkám, že texty jako "Touha zabíjet", "Zabte tu píču", "Drž hubu" atp. jsou pro mě nepřijatelné. Jsou pro mě nepřijatelné proto, že nevidím odstup autora od textu, že vnímám pouze apel k nenávisti k lidem, k degradaci žen, k potlačování práv jednotlivců i skupin osob.

Ptejme se, co se za touto nenávistí skrývá -- a jak to, že má takovou odezvu, jakou má. Ptejme se, než nás všechny smete jako jedno velké hnědé ničivé tsunami.

Vytisknout