Maloměstské školometství

6. 12. 2013 / Antonín Líman

Dokázal někdo jiný napsat v češtině takhle přesné a geniální věty? Ani zdaleka ne. Co je u Hrabala obdivuhodné není jen hloubka jeho vzdělání, ale hloubka jeho prožitku. Má své filosofy nejen v malíčku, ale mluví o jejich myšlenkách s nesmírnou pravdivostí. I když mluví o někom tak Evropanům vzdáteném jako byl Číňan Lao c', máte pocit, že ho zná stejně důvěrně jako svého oblíbeného strýčka.

Poznal jsem pana Hrabala u Medy Mládkové ve Washingtonu a hezky jsme si popovídali o mém příbuzném, který vozil v americkém autě kozy na pastvu. Mluvili jsme též o jeho "městečku, kde se zastavil čas", o Nymburku, o Brandýse a vesničkách kolem Kerska. Bylo mi jasné, že pan Hrabal miluje Polabí stejně jako já a má nesmírný cit pro jeho duši. A zase: žádný jiný český autor, včetně Párala, Kundery a Škvoreckého, nedokázal vyjádřit duši svého milovaného rodného kraje v takové dojemné, laskavé a škádlivé hloubce jako Bohumil Hrabal.

Moje žena s ním v Hlasu Ameriky dělala interview, v němž poprvé vyslovil ten brilantní a trefný neologismus "Spokojené státy americké." Po návratu ze Spojených států řekl Hrabal ještě víc: "Kdo nemá rád Američany, nemá rád lidi." Za toho čtvrt století se svět hodně změnil, Amerika už dávno není tak spokojená jako bývala a ve světě přibývá lidí, kteří ji nemají rádi. Je však třeba si uvědomit, že pro moji a Hrabalovu generaci znamenala Amerika něco radikálně jiného než pro mladou generaci dnešní. Amerika, to byl sen našeho mládí, jediná naděje v pusté šedi komunistického marazmu.

Proti návrhu vedení školy je i předseda studentského parlamentu Tomáš Formánek: "Studuji na této škole šest let
a dosud jsem o Bohumilu Hrabalovi neslyšel." To, že představitel studentů na dobrém českém gymnaziu s kulturní tradicí ve městě, kde Hrabal strávil tolik let a propůjčil mu svými texty nesmrtelnost, si troufne říct, že o Hrabalovi nikdy neslyšel je strašlivé. Nabízí se samozřejmě i otázka, jak je možné, že škola, která chce nést Hrabalovo jméno, nedala na seznam povinné četby i Hrabalovy romány. Odpůrci přejmenování školy odmítají Hrabala také proto, že se špatně učil a nežil spořádaným měšťanským životem. Kolik velkých autorů světové literatury se dobře učilo? Kolik z nich žilo spořádaným měšťáckým životem? Nenese vinu za nezájem geniálních jedinců o výuku spíš škola? Tato hanebná episoda zůstane doufejme jen za českými humny a nedostane se na světovou veřejnost. Kdyby se tam totiž dostala, přibyla by na českém štítu hanby odporná skvrna v podobě maloměšťáckého školometství a kulturní omezenosti novodobých Čecháčků.

Vytisknout