Ježíšku, panáčku, my tě budem prodávati...

6. 12. 2013 / Lubomír Brožek

Santa přijíždí z dalekého severu v saních tažených létajícími soby a je štědře sponzorován Coca Colou. Nepřichází ovšem dveřmi, ale komínem. Prostě do něho skočí a přistane v krbu. V Čechách to nějaký čas zkoušel, ale krbů je zde poskrovnu a skákat do radiátorů, uznejte, je blbost, což nakonec pochopili i obchodníci, kteří mají o adventu žně a pokorně se vrátili k starému dobrému Ježíškovi, uznavše, že svaté dítko je sice malé, ale šikovné a dostane se úplně všade. Zvláště o Vánocích.

Ano, o těch Vánocích, které by měly být časem míru a klidu, pochopení, usmíření a lásky, časem tolerance, soucitu, laskavosti a empatie. Anebo snad ne? V ústavní zahradě se mísí šelest suchého listí se vzrušenými hlasy bláznů. Ježíšek je borec. Nejprve přemohl Dědu Mráze a pak si poradil i se Santou. Alelujá! Nakonec vyšachoval i modelky, obšťastňující zpitomělé konzumenty nesčíslných reklam neonovými úsměvy. Zapalte svíce na adventním věnci, ať nezabloudí s dárky třeba k sousedům. To už radši nikomu nic. Inu, ne všichni jsou přející -- vánoce nevánoce. Nemluvě o tom, že jsou přání, z nichž běhá mráz po zádech - jak napovídá už poněkud vousatý vtip o Bohu, který slibuje splnit jistému dobrákovi jakékoliv přání - s podmínkou, že soused bude týmž obdařen dvojnásobně. Chlapík se zamyslí a řekne: Víš co, slitovný Bože, vypíchni mi oko!

Avšak nebuďme škarohlídi a věřme, alespoň v čase vánočním, že laskavě přejících je přece jenom více a že advent není jenom běs a nákupní horečka, trvající od první neděle adventní až do štědrovečerního západu slunce, s nímž se advent uzavírá.

Připomeňme, že součástí adventu jsou i čtyři tradiční svátky. První (sv. Ondřeje) máme už za sebou. Ondřej byl žákem Jana Křtitele a je rovněž patronem nevěst, hledajících ženicha ve vodním obraze pod vysekaným ledem (tedy pokud náhodou mrzne), či věštících z olova litého do studené vody. Nevěst se týká i svátek sv. Barbory. Rovněž je za námi -- a jestli vdavekchtivá dívka neutrhla včas (4. 12.) třešňovou snítku, nedozví se na Štědrý večer z jejího květu, zda jí svatba čeká a nemine.

Mikuláš (5. 12.) je vlastně takový malý Ježíšek, doprovázený, jako mnohé z našich činů, čertem a andělem. Před námi je vlastně už jenom poslední z významných adventních svátků -- Lucie (13. 12.), o níž se traduje, že "noci upije, ale dne nepřidá". Ve skutečnosti to platilo za časů, kdy Lucky, krátce po slunovratu (23. prosince), obcházely stavení a symbolizovaly ochranu proti čarám a uhranutí. To však bylo dávno, když ještě žily tradiční obřady, dávno před tím, nežli se adventu zmocnila neviditelná, leč všudypřítomná a neodbytná ruka trhu, jež adventní neděle pojmenovala železnou, bronzovou, stříbrnou a zlatou. Což jsou jenom jiné názvy pro stoupající nákupní horečku a šílenství konzumu.

Ne každý však pod stromeček může dostat když ne rovnou ministerské či jiné vládní, alespoň sněmovní křeslo, případně dobře podmáznutou sesli ve správní radě, anebo restituční dar tak nebývalý a neuvěřitelný, že z toho i Ježíškovi jde hlava kolem a oči přecházejí--pro začátek třeba pár gotických skvostů, jako například obrazy Mistra vyšebrodského oltáře, na nichž je boží syn zobrazen chudý a trpící, a přece vznešený. Prostě pro reklamní účely zcela nepoužitelný. No řekněte sami: Kdo by odolal prosebným pohledům dítěte, které věří, že Ježíškova portmonka je bezedná...

A tak se chudák Ježíšek stává strašnou reklamní zbraní v rukách šizuňků, kteří o Vánocích vědí houby, ale v dovednosti oškubat jsou vpravdě šampióni a virtuózové. Lichváři mají pohotovost a za jejich zády už krouží hladoví nenažraní supi. Děti jsou návnadou pro příští kořist. Nevinné děti. Nevinné, jako dítě jisté opuštěné matky, které bezelestně napsalo laskavému Ježíškovi:

"Milý Ježíšku, já si přeji aby moje maminka byla s mým tátou, aby zase spolu chodili  a přeji si: notebook a dotykový mobil, Hello Kitti, to je vše a nějaké boty...děkuju." 

Vytisknout