Alca, aneb Pomník nekompetenci

2. 12. 2013 / Karel Dolejší

Armáda prý možná konečně odprodá alespoň 24 nadbytečných podzvukových bitevníků L-159 Alca. Zákazníkem má být americká firma Draken International a měla by zaplatit 15,5 milionu korun (770 000 dolarů) za kus v základní verzi, nebo 20,3 milionu (1 009 000 dolarů) za kus s funkčním radarem a výstražným radiolokačním přijímačem.

České letectvo objednalo tyto lehké bitevníky počátkem 90. let a začalo je dostávat v roce 2000. V roce 2003 stál L-159 13 milionů dolarů. Letectvo jich nakoupilo 72 kusů, ale nikdy jich nepotřebovalo více, než 24.

Například cena základní verze nadzvukového víceúčelového letounu F-16A Fighting Falcon v roce 1998 činila 18,8 milionu dolarů.

Kdyby letectvo počátkem 90. let dokázalo řádně definovat své skutečné potřeby, mohlo dostat za poloviční cenu podstatně výkonnější letouny schopné plnit úkoly i v rámci PVO. Alca teoreticky unese 2 340 kg výzbroje, F-16 až 7 700 kg.

Hlavní předností Alcy proti jejím předchůdcům z Aera Vodochody (řada L-29, L-39, L-59) a potenciální konkurenci v kategorii lehkých bitevníků měla být nová avionika a zejména radar Grifo-L původně vyvinutý k modernizaci starších amerických stíhacích letounů pro Třetí svět, F-5 Freedom Fighter. Fanoušci básnili o tom, jak výkonný radar udělá z Alcy stíhačku schopnou odpalovat moderní střely středního doletu AIM-120 AMRAAM. Když ale útvary českého letectva začaly dostávat první lehké bitevníky, Rusové do zadní polosféry stíhacích Suchojů dávno montovali radar s dvojnásobným dosahem, než měl Grifo-L. Kromě toho výměna palubního počítače provedená americkým systémovým integrátorem výkony Grifa dále snížila a udělala z něj prakticky radar výhradně protizemní.

Nikdy nebylo pochyb o tom, že L-159 při své nedostatečné rychlosti, manévrovatelnosti a vybavení nemůže účinně útočit na vzdušné cíle vojenského charakteru. Kdyby Češi opravdu chtěli levnou stíhačku, mohli od Němců odkoupit jejich zrušený projekt bezpilotní raketonosné platformy, horší než Alca by už rozhodně nebyl.

Ačkoliv radar výkony Alcy nijak dramaticky nezvýšil, výrazně navýšil její cenu. Montovat něco takového do draku staré L-59 bylo asi jako vybavit Trabanta sedačkami z krokodýlí kůže plus volantem a palubní deskou z tropického dřeva. Náklady vzrostly, efekt je však minimální. Lehký bitevník přitom mohl tehdy docela dobře létat i bez radaru Grifo. Mohl bez něj létat dokonce ještě dnes, když na to přijde - a protizemní střely Hellfire, o nichž se uvažovalo, navádět optoelektronicky a laserem. Cíle by přitom mohla zjišťovat a zaměřovat nezávislá radiolokační platforma v podobě lehkého pístového či bezpilotního letounu.

Díky velmi nepříznivému poměru cena-výkon se nepodařilo najít pro Alcu ani jednoho zahraničního kupce. A i kdyby se teoreticky zájemce našel, použití amerických komponentů znamená, že k povolení jejich reexportu do třetí země by se musel vyjádřit americký Kongres. Jinak řečeno, pokud by Aeru Vodochody konkuroval nějaký americký výrobce, stačilo by mu zlobbovat dostatek kongresmanů, aby českou konkurenci vyřadil...

Většina dodaných lehkých bitevníků byla v podstatě okamžitě vojenským letectvem dlouhodobě zakonzervována a pokud vše půjde dobře, podaří se jich teď třetinu odprodat za něco víc jak třináctinu pořizovací ceny.

Těžko brát v takovém kontextu vážně stesky ministerstva obrany na nedostatek prostředků. A je naprosto nepochopitelné, proč by měla armáda dostávat více peněz, dokud se budou opakovaně vyskytovat kauzy typu Alca, pouze menšího rozsahu.

Dokud nebude v akvizicích MO konečně udělán pořádek, měl by být přísun finančních prostředků pro tento resort až do odvolání zmrazen na stávající úrovni.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 2.12. 2013