Permanentní deprese a problém "levice"

22. 11. 2013 / Karel Dolejší

Co přesně Krugman tvrdí? Stále více předních ekonomů podle něj připouští, že stagnace je dnes normálním stavem ekonomiky, a tento kdysi radikální názor se postupně dostává do hlavního proudu ekonomického myšlení. Ekonomika v depresi je popisována jako běžný stav, epizody blížící se plné zaměstnanosti jako řídké a vázané na masivní investiční bubliny a dlouhodobě neudržitelné zadlužování spotřebitelů. Strukturálním rysem globální ekonomiky je tedy nedostatečná poptávka a neexistuje už nic takového, jako správná ekonomická politika, která by obnovila "zdravý růst". Finanční krize, která zahájila Velkou recesi, je sice čtyři roky pryč, avšak ekonomika nadále setrvává v depresi a na dlouhou dobu v ní zůstane.

Zkusme to říci ještě jinak: Klasická keynesiánská teorie předpokládá, že poptávka financovaná z veřejných zdrojů je během krize dočasnou náhradou poptávky soukromé, než dojde v další fázi cyklu k obnovení "normálního" ekonomického růstu (a s ním i soukromé poptávky), a dále že některé typy veřejných investic mají schopnost stimulovat investice soukromé. V "depresivní" ekonomice ani jeden z těchto předpokladů nemusí platit. Poptávka financovaná z veřejných zdrojů nemá charakter nějaké dočasné výpomoci, ale stává se (spolu s politikou superlevných peněz) permanentním rysem ekonomické politiky, který ovšem přesto nic podstatného neřeší - jde o čisté paliativum. A v ekonomice s permanentním deficitem poptávky nefungují ani "multiplikátory", jež už nedokážou v nějaké podstatné míře přitahovat soukromé investice do aktivit neslibujících dostatečné výnosy.

Jaká je odpověď na tyto strukturální problémy současné ekonomiky, se kterou se setkáváme na české "levici"? Inu, z permanentní deprese prý se musíme "proinvestovat", namísto neoklasické ekonomie použít oprášenou "keynesiánskou" politiku z přelomu 60. a 70. let, která sice byla z jakýchsi důvodů na Západě opuštěna (protože přestávala fungovat; to se ovšem nikdy nepřipustí a vynucený přechod k "reaganomice" je úporně vydáván za čistě ideologicky motivovaný), případně dokonce k ekonomické politice založené na centrálním plánování, jako by její četné vrozené nedostatky nebylo možno dosud sledovat na případech Kuby či Venezuely, jež rozhodně ekonomicky neprosperují.

Nobelista Krugman nemá žádný recept na překonání stavu, v němž se ekonomická deprese stala permanentním jevem. Jeho "geniální" české protějšky si ovšem věří mnohem více a nabízejí návrat do minulosti jako údajné řešení současných problémů. Jsou to jen obchodníci s deštěm - prodávají naději, kterou nedokážou žádným způsobem naplnit. Místo aby se zaměřili na řešení konkrétních ekonomických problémů prostřednictvím průmyslové politiky, řešili nelichotivé postavení české ekonomiky v mezinárodní dělbě práce a problematiku distribuce jen těch zdrojů, které jsou opravdu k dispozici, dávají přednost popírání ekonomické reality a hovoří zapáleně o "alternativách", jejichž jediným podstatným rysem je to, že by údajně měly obnovit růst Růstu - být ještě kapitalističtější než kapitalismus, který už pořádně nefunguje.

Kde je údajná spasitelská funkce státu v globalizované ekonomice tématem vždy předem vyloučeným z diskuse a (imaginární, v praxi nedosažitelné) obnovení růstu Růstu je vydáváno za všelék a základní podmínku řešení čehokoliv, včetně sociální otázky, tam ovšem nemůže být ani řeči o nějakém reálném programu, natožpak kupříkladu o skloubení ekologie se sociálnem. Fráze posledně zmíněného druhu byly sice ještě před pár lety v oběhu, mezitím se jich ale velká většina těch, kdo s nimi operovali, dávno vzdala. Reformistická i "komunistická" "levice" v ČR považují ve své většině ekology za smrtelné nepřátele narušující budovatelskou idylu kouřících komínů a nenávidí je stejně nesmiřitelně, jako počátkem 90. let modrosvazáčtí ideologové. Pokud se dnes na české "levici" něco ekologického vůbec řeší, je to až na vzácné výjimky pouhý "greenwashing", tedy natírání destruktivních projektů na zeleno.

Emancipace a svépomoc je spojení, které bude zřejmě ještě dlouho okrajovým a dokonce rozhořčeně pomlouvaným tématem. Neumožňuje totiž ani vytváření dalekosáhlých "vizí" z mastného vzduchu, ani rychlé naplnění kariérních ambicí v poslaneckých lavicích, neslibuje kontraelitě spousty teplých místeček uvnitř státní byrokracie, ani věčně hladovým stranickým pokladnám příspěvky od velkých korporací. Z emancipace a svépomoci plyne pouze nekonečná práce.

Myslím, že je už opravdu nevyšší čas opustit představu, že by establishment institucionalizované "levice" mohl mít někdy s takovým konkrétním emancipačním úsilím vůbec něco společného.

Vytisknout