Jako bychom se ocitli ve třetím a už permanentním kole prezidentské volby. Společnost je rozdělena na příznivce poraženého kandidáta Karla Schwarzenberga a zastánce zvoleného prezidenta Miloše Zemana. Boj se prý vede o základní hodnoty, demokracii, o budoucnost. Je to tak ale skutečně? Nejsme prezidentem zbytečně posedlí? Nezabývají se média, a díky nim i ta viditelnější část kulturní elity spíš samy sebou než tím, co rozděluje společnost? A neztrácíme schopnost rozlišovat?

"Tak jsme zasvinili svatostánek. To je slušný úspěch," říká spokojeně režisér Tomáš Svoboda v kavárně na Nové scéně Národního divadla krátce před druhým představením své hry Miloš Ubu. Reaguje tak na řadu vášnivých kritik, které vyvolal politický kabaret na motivy klasického absurdního dramatu Alfréda Jarryho. V hlavní roli je totiž tentokrát postava Miloše Zemana, a ten je zpodobněn jako primitivní alkoholik, jemuž je lhostejné vše kromě jeho moci. A alkoholu, pochopitelně.

Kavárna je plná, režisér očekává, že na představení do foyeru Nové scény dorazí možná o sto diváků víc, než je míst k sezení. Na první pohled vypadá většina hostů jako jasní "karloidi" -- tímto půvabným novotvarem jsou označováni příznivci Karla Schwarzenberga. Působí dojmem městských intelektuálů, kteří se těší na další ponížení nenáviděného ostudného Primitiva. A na zážitek pospolitosti těch, kteří jsou jiní.

Kompletní článek ZDE