22. 11. 2013 / Marek Řezanka
Otázka, proč levici v českém prostředí dvakrát pšenka nekvete, nemá jednoznačnou odpověď. Jak už to tak bývá, faktorů lze najít celou řadu a jednou z nepominutelných okolností je skutečnost, že pro řadu lidí v současnosti něco jako "levice" v České republice neexistuje.
Samozřejmě že záleží na definici "levice". Pokud nám bude stačit, že levicové jsou všechny subjekty vymezující se vůči subjektům tzv. pravicovým, lze pod levici zahrnout KSČM, ČSSD, ale třeba i na pravicovém ekonomickém základě vybudovaný Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury či podnikatelský projekt A. Babiše, ANO.
Je zřejmé, že chceme-li vést debatu o postavení levice v českém prostředí bez klišé a ne pouze na povrchu, bez její definice se neobejdeme.
V této souvislosti se nabízí klíčová otázka. Může být levice prosystémová? Neboli -- lze se bavit ještě o levici, pokud je řeč o podpoře politiky maximalizace zisku nadnárodních korporací, kdy většina zisků a bohatství jednotlivých států proudí právě směrem k nim?
Čekáme snad od levice, že její hlavní náplní bude zrušení poplatku u doktora, aby byla heroicky velebena a vynášena za mohutného výskotu přihlížejících do nebes?
Kritéria k vymezení pojetí levicovosti mohou být různá. Za sebe bych uvedl následující body: Banky ve veřejném vlastnictví (kostarický model), průmyslová družstva, bezpodmínečný základní příjem, forma vlastnictví přírodních zdrojů (dolů, lesů), skloubení sociálního hlediska s hlediskem ochrany životního prostředí, prosazování prvků přímé demokracie v oblasti politiky i ekonomiky, a to za současného rozvoje vzdělanosti a nezávislé informovanosti veřejnosti.
Co z toho najdeme v programu sociální demokracie, a pokud najdeme, do jaké míry to není pouze na papíře? Do jaké míry česká sociální demokracie vnímá světovou krizi současného stadia kapitalismu, kdy zejména v Evropě a v USA vrstvy, o něž se opíral (tzv. střední vrstvy) přestávají být pro politické strany důležité a jejich zájmy jsou odsouvány stranou? Do jaké míry si připouští, že systémy zdravotnictví, sociálního zabezpečení, ale i vzdělávání, se stávají nefunkčními, a to proto, že nelze skloubit zájmy široké veřejnosti se zájmy úzkých skupin maximalizujících svůj zisk?
Sociální demokracie je stranou fungující v rámci stávajícího systému -- a s tímto faktem nic nenadělá. Jakékoli recepty na "změnu" potom z její dílny zní nedůvěryhodně, zvláště když je řada lidí přesvědčena, že způsob financování kampaní se u ČSSD příliš neliší od způsobu financování ODS, aneb že Pepové z Hongkongu jsou věční a mnohostranní, zatímco touha po moci a reálná politika jsou víceméně záležitostí jednostrannou. A že v reálné politice nemusí být výsledky politiky ČSSD příliš odlišné od politiky TOP09, zvláště, půjde-li o koalici s ANO a s lidovci.
Sociální demokracie navíc nesmí zapomínat, že cokoli chce prosazovat na úrovni celostátní, bude poměřováno s tím, jak si počíná na úrovni lokální. Jistě, některé informace o jejím působení v krajích mohou být zkreslené a zavádějící, nic to ale nemění na tom, že v řadě případů své voliče právě v krajích zklamala. Těžko se potom věří slibům, že na úrovni celostátní to bude jiné. Lepší.
Levice má potom v českém prostředí určité stigma, kterého se nedokáže zbavit. Být levicový se v Čechách zkrátka nenosí. Není to "in" ani "cool". Nekouká z toho žádný zisk. Neplácá se za to po zádech. Není to populární. A kdo by chtěl plout proti proudu, či být takzvaně na ocase?
Má-li být levice v českém prostředí brána vážně, je třeba vést diskuse o tom, v čem se vlastně stalinismus od levicového pojetí odklonil. Je třeba vyvrátit mýty, že Stalin, Pol Pot či Kim Ir-sen byli levičáci (de-facto). Že být levicový znamená inklinovat k totalitarismu. Že sociální politika je pouze nějakou líbivou demagogií. Že demokracie je slučitelná pouze s kapitalismem (otázkou spíše je, zda je s ním nadále ještě slučitelná), a že demokratický socialismus je oxymóron.
Toto je v současnosti nejspíš hlavní úkol pro českou levici. Vymezit se programově a vést debaty jednak o podobě svých základů -- a jednak o svém směřování, o svých cílech a o prostředcích vedoucích k jejich dosažení.
Trpělivě, ale důsledně, vysvětlovat, proč že nacismus nevzešel z levicových hodnot, ale jak byly levicové hodnoty zneužity ideologií, která byla oporou nadnárodního kapitálu. Jak tyto ideje zneužili ve prospěch své imperiální politiky Stalin či Pol Pot. Ukazovat na rozvoj demokratického socialismu, mezi jehož představitele můžeme řadit T. G. Masaryka, E. Beneše či J. Masaryka. Tito lidé rozhodně nejsou symboly totalitního myšlení.
Má-li mít levice v České republice šanci, nemůže se smířit s tím, že dlouhodobé výdobytky boje za sociální práva budou považovány za "nereálný populistický balast". Tady přece nešlo o to, že by byli lidé nenasytní -- ale o to, že někteří byli hladoví až běda -- a že jich bylo mnoho, aniž se jejich situace nějak řešila. A také stále platí, že narušení sociálního smíru je pro každý systém nebezpečné -- neboť hrozí eskalace napětí.
Otevírejme podobné diskuse. Nebraňme se jim. Minimálně nám mohou pomoci k ujasnění základních pojmů.
Vytisknout22.11. 2013 / Karel Dolejší
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman dlouho coby neokeynesián patřil k vyznavačům politiky "stimulace ekonomiky za každou cenu". Žádné z "keynesiánských" opatření prováděné Obamovou administrativou mu nebylo dost masivní, neustále volal po ...