Lákala mě už dlouho. Fascinovala mě její krásná příroda a pohnutá historie, zejména ta moderní, jež se nesla v duchu tvrdého stalinismu a naprosté izolace od světa. Albánie má u naší veřejnosti špatnou pověst jako země s obrovskou korupcí a kriminalitou a zejména s přežívající institucí krevní msty. Dál mě přitahovalo, že v Evropě snad neexistuje jiná země, o které by Češi věděli méně než o Albánii. Dokonce i mí přátelé se mě ptali, kde se ta zem vlastně nachází.

Samotná cesta a pobyt se uskutečnily hlavně díky lektorce a překladatelce albánštiny z Univerzity Karlovy paní Kestrině Peza. Ta ze své iniciativy vyjednala několik míst pro české studenty na letní škole albánštiny na Fakultě historie a filologie Tiranské univerzity. Díky tomu jsem mohl v Tiraně strávit celé letošní září, naučit se základy jazyka a aspoň částečně vstřebat místní kulturu.

Nejvíc mě po příjezdu do Tirany šokovala situace na silnicích. Už cestou z letiště na kolej jsem se nestačil divit, čeho všeho jsou Albánci na silnicích schopní. Nedodržování červené a zelené na křižovatkách, neustálé troubení, to jsou jen některé prvky obrovského chaosu, který panuje na tiranských ulicích. Sice jsem se s tím setkával každý den, ale na to, že ani když vám svítí zelený panáček na semaforu, nemusí být přechod silnice bezpečný, jsem si fakt zvyknout nedokázal. Dál našince překvapí neuvěřitelný počet pouličních prodavačů čehokoli, cigaretami a pečenou kukuřicí počínaje a televizními ovladači a mobilními telefony konče. Je asi také lepší se prodejců neptat, odkud zmiňovaná elektronika pochází, protože její nelegální původ je téměř zaručen, stejně jako u neuvěřitelného množství mercedesů, jimiž jsou silnice doslova přesyceny.

Snad nejmarkantněji ovšem vynikne rozdíl mezi vizáží lidí a stavem, v němž se nachází vše kolem nich. Je lhostejné, jestli se jedná o muže nebo ženu, ale 99 % z nich má perfektní účes a šaty podle požadavků nejnovější módy a jsou cítit množstvím parfému či kolínské. Naproti tomu se snad všude válí odpadky, zapáchající kontejnery, kanály s ukradenými poklopy, vidíte neomítnuté a pobořené domy.

Návštěvník ze střední Evropy se také dost těžce vyrovnává s množstvím dotěrných dětí, které prodávají cigarety a suvenýry nebo žebrají. Dokážou se vás totiž poměrně dlouho držet a jít s vámi kus cesty v domnění, že vy jako bohatý cizinec jim jistě dáte nějaké drobné nebo si koupíte propisku a klíčenku. Jejich vytrvalosti se ovšem nemůžeme divit. Většina Albánců strádá, a proto musí i děti přispívat do rodinného rozpočtu.

Byl bych ale nerad, kdyby vznikl dojem, že Albánie je pouze zemí ukradených mercedesů a žebrajících děti. Albánie má nádhernou přírodu od překrásných hor po mořské pláže. Navíc jsou Albánci známí svou pohostinností. Pokud návštěvník překoná zmíněná negativa, může si tu zemi plně vychutnat. Takže hlavně tohle je pro mě Albánie.

Jejich situace a životní podmínky jsou velmi tristní. Velká část z nich je negramotná a děti často navštěvují školu jen krátce nebo vůbec. Musí se totiž spolu s dospělými podílet na obživě. Uvádí se, že asi 90 % albánských Romů nemá zaměstnání. Toto neuvěřitelné číslo se zmenšuje pomalu, protože snaha vlády změnit situaci je zatím nedostatečná a spočívá spíš na bedrech neziskovek jako Institut romské kultury v Albánii.

Většina Romů, které jsem v Tiraně viděl, se živí sběrem odpadu. Plasty se totiž v Albánii vykupují, a proto Romové jezdí na upravených motorkách po celé Tiraně a do obrovských pytlů cpou co největší množství plastových lahví. Někteří z nich pouličním prodejem zpeněží i některé více nebo méně užitečné věci nalezené v odpadu.

Další část Romů se zde živí žebráním, nejčastěji v městském parku nebo v nejbohatší a nejluxusnější čtvrti města, které se říká Blloku. Zejména v těchto místech kontrastuje jejich bída s bohatstvím a pozlátkem kolem nich.

Bylo. Z doslechu jsem se dověděl o dalším zdroji obživy, který někteří nezaměstnaní Romové vynalezli. Po celé Albánie zůstaly rozesety stovky tisíc malých betonových bunkrů, které nechal v době komunistické diktatury postavit tyran Enver Hoxha.

Od počátku 90. let si vlády i řady expertů lámou hlavu nad tím, jak se bunkrů zbavit bez velkých finančních nákladů. A Romové na to přišli. Do bunkru naskládají dřevo, zapálí ho, a beton bunkru žárem popraská. Potom už jen stačí beton rozbít a ocelové armování prodat do sběrných surovin. A hned je o jeden bunkr méně.

Děti hrají při žebrání nezastupitelnou roli. Buď je jejich rodiče drží v náručí nebo je vysílají na samostatné pochůzky. Dva takovíto chlapci přišli za námi pro nějaké drobné dokonce do prodejny s mobilními telefony. Tam ale okamžitě ztratili zájem o "bohaté" cizince a se zaujetím sledovali sortiment prodejny, který pro ně musel být jako z jiného světa. Některé romské děti chodí žebrat do kaváren a restaurací. Jde zřejmě o tak rozšířený jev, že se jim v tom obsluha už nesnaží ani zabránit.

Romové v Tiraně žijí v přístřešcích postavených ze starého plechu, igelitu, dřeva a dalšího, většinou odpadového materiálu. Jedna kolonie skládající se z takovýchto chatrčí se nachází přímo na chodníku na bulváru Gjergji Fisha nedaleko centra. Naproti řadě chatrčí přes silnici je řeka, na jejímž břehu se v době mé návštěvy pravidelně pásli dva koně.

Albánci se tomuto místu vyhýbají a raději chodí po druhé straně silnice. Druhá osada, o které vím, se nachází na břehu místní přehrady. Pohled je to přímo neuvěřitelný. Jedná se o skutečné městečko skládající se z asi třiceti chatrčí postavených na skládce. Romové jsou nuceni žít v takovýchto vyloučených lokalitách, protože postoj majority k nim je značně odtažitý. Být Romem v Albánii znamená stále velké stigma. Snad se právě díky práci neziskovek situace zlepší. Je to jistě zapotřebí, vždyť z celkového počtu asi 3,5 milionů Albánců je Romů podle odhadů přes 150 000.

Většinou se Romové v Albánii od svého okolí nedočkají ničeho jiného než diskriminace. Dokonce i slovo jevg, které bychom mohli přeložit jako "cikán", je velmi běžnou nadávkou. Nedávno došlo ke změně vlády, a vzápětí se začalo spekulovat o tom, že bývalá vláda a zejména její ministr sociálních věcí, používala dotace EU určené na zlepšení situace romské menšiny na jiné účely. Můžeme jen doufat, že současná vláda pod vedením Ediho Ramy se vymaní z rasistického a diskriminačního postoje a začne situaci řešit.