LEVIČÁKOVO PŘIZNÁNÍ:
22. 11. 2013 / Stanislav A. Hošek
Doufám, že nikdo z přemýšlejících občanů levicového světonázoru nepochybuje o tom, že označit výsledky levice v těchto volbách do sněmovny za prohru, je příliš milosrdné. Byl to debakl.
KSČM, sama sebe považující za jedinou autentickou levici, zůstane opět naprosto bez vlivu na dění v zemi. Sice nevymírá, jak jí to už před dvaceti lety prognostikoval dnešní první občan, ale pomalu, leč jistě, její vedoucí "kádry" zákonitě degenerují, když se stále nedostávají k funkcím ve správě země.
Celá ČSSD, nejen snad v nejvyšším jejím vedení současně dominující sobotkovci, mohou být výsostně rádi, že ostatní strany je vůbec uznávají za vítěze voleb a že se dokonce vyskytuje několik z nich, které jsou s ní ochotny hovořit o vládní spolupráci. Obzvláště, když se svým personálním pnutím v absolutní špičce, ČSSD znevěrohodnila nejen u příslušníků vrstvy profesních politiků, ale i před nezanedbatelným počtem občanů.
Občané voliči, rozhodli o paletě politických stran, které zasednou ve sněmovně. Mimo toho, že jim dali různé šance, tak jim především stanovili limity, pro další chování. Strany samotné si pak už sestavením svých kandidátek vytvořily základ personálního složení sněmovny, ale rovněž možné vlády.
Buďme k sobě upřímní, my levičáci. Vyjednávací tým ČSSD pro nás a naše výsostné zájmy nevyjedná nic převratného, ba dokonce ani minimum potřebného, protože jednoduše nemůže. Pohnout s restitucemi? Na to by bylo nutné uskutečnit novou revoluci. Zvýšit daně právnickým osobám? To by nesměli být jejich reprezentanti víc jak rovnocennými partnery zástupcům našich zájmů ve vládě i ve sněmovně. Zrušit pro nízkopříjmové vrstvy nevýhodný druhý důchodový pilíř? To by oni sociálně slabí museli mít vlivnější lobby, než bankéři. A tak bych mohl pokračovat.
Konečně pochopme, že my levičáci jsme za celou existenci ČR zatím vyhráli jen jedny jediné volby do sněmovny a ty ještě naše reprezentace promrhala. A hned dvojnásobně. Napřed se bála spolupráce s KSČM a následně se jí právě její poslanci odměnili tím, že zvolili Klause prezidentem.
Výsledky posledních voleb víc jak přesvědčivě dokazují, že v prvé řadě nedovedeme vůbec zaujmout občany, abychom z nich udělali voliče. Nenašli jsme témata, která by je vyprovokovala k útoku na volební urny. Hlavně jsme je ale za celé skoro čtvrt století nepřesvědčili, že jim můžeme být prospěšnější, než ti druzí. Dokonce asi ani v krajích ne, ač jim vládneme v posledních letech. Což jistě občané zase zhodnotí v příštích krajských volbách.
Volbami byly vytvořeny reálné podmínky pro další chování naší, levicové reprezentace. Buďme proto také realisty. ČSSD bude muset dočasně ustoupit od mnoha svých nejen proklamovaných, ale dokonce i některých nezbytných slibů. Každý z nás by si měl velice poctivě zhodnotit, zda by on sám dokázal z předvolebního programu vyjednat do vládního prohlášení víc, než nakonec se v něm objeví. V žádném případě by ale neměl racionální ústupky považovat za prohru, či dokonce za zradu voličů. V současné situaci může být dosaženo jen a jenom možné. Bude pak pro nás důvodem dalších proher v budoucích volbách, když nás dohodnutá realita rozhádá, nebo bude impulsem pro další vnitrostranické či dokonce mezistranické rvačky. Vždyť při současném složení sněmovny se nakonec může drobnou a usilovnou prací podařit, realizovat z předvolebních závazků postupně mnohem víc, než bude na počátku v oficiálním programu vlády.
Volby vytvořily základní mocenské dimenze a bude výsostným úspěchem, když se v symbióze s nelevicovým subjektem, jímž ANO nesporně je, podaří zvoleným levicovým politikům uskutečnit vnímatelné zlepšení životní situace občanů ze dvou spodních třetin sociální stratifikace. Natolik viditelné, že jim v příštích volbách dají větší šanci.
Když takto uvažuji, je v mých očích doslova přízrakem, že v reakci na výsledky voleb opět a znova čtu a slyším návrhy na založení nové levicové strany, tentokrát už opravu, naprosto určitě, autenticky levicové. Uznávám, že teoreticky je v našem politickém spektru pro ni skutečně místo. Vedle revolucionářské komunistické strany, může existovat ještě nejméně jedna antisystémová strana, strana reformistická, třeba socialistická. A pak současná, tradičně revizionistická strana sociální demokracie. Dokonce i strana pirátů může být považována za levicovou, jakýchsi nových, poněkud programově zúžených levých anarchistů.
Jenže?!
Je tady to zlověstné ale. Kde vzít finance na novou stranu? Vznik nové strany v současných podmínkách předpokládá mít bezpodmínečně k dispozici ě stovky milionů. Už jenom k rozjezdu, čili do doby takové úspěšnosti, že už dosáhne na státní "podporu", čili dotace, jich přece Babiš potřeboval desetinu miliardy, jak se nyní diví.
Levice nikdy, nikde nemohla vsadit na "miliardy" v penězích". Jednou z jejich šancí ale je sázka na "miliony" aktivních členů a sympatizantů. Je to její dějinná zkušenost. Vždyť i ten pověstný Zemák nebyl ničím jiným, než předvolební agregát na tvorbu sympatizantů. Jenže něco takového může asi uspět jen jednou.
Levice by se podle mého názoru měla vrátit ke svým kořenům, k modifikaci masové politické strany. Její protihráči jsou na tom mnohem a mnohem lépe. Oni vždycky seženou třeba i desetkrát tolik financí, než reálně potřebují. Proto jim k úspěšnosti stačí pouhá předvolební aktivita. Proto jejich stany nejsou fakticky politickými stranami, leč předvolebním marketingovým projektem. Levice nemá nic jiného než masovost. To je pro ni i dneska jediná reálná cesta k možnému úspěchu. Nalézt účinný způsob, jak proti vlivu peněz postavit moc mas, či dokonce davů.
Chce to v prvé řadě nebát se odmítat pravicové mateníky o mase občanů jako luze, či davu jako nebezpečném a nezvládnutelném "zvířeti". Pravice nás takovými dogmaty doslova otrávila, až jsme tomu sami uvěřili. Při tom ale ona vždycky, když to potřebuje, tak tu ulici, masy, dav, zneužije pro své cíle. Vždyť jsme zažili kupříkladu mobilizaci davu Klausovců po "druhém" sarajevském atentátu. A co samotné vzepětí mas po 17. listopadu 1989, tehdy byla ulice přece nezbytná, aby mocichtivci sebrali moc ležící na ulici, na naší ulici, to si konečně uvědomme. Jenže jak se pravicová tlupa individualistických elitářů dostane k moci, tak najednou je ulice terorismem, dav lynčem a masy luzou. Podivná to transformace, neníliž pravda levičáci?! Levice v minulosti uměla zorganizovat masy a znova se to musí naučit i v současných, mnohem těžších, podmínkách doslova atomizovaného ekonomického a společnostního prostředí.
Při současném vzdělání a obrovské informovanosti občanů, ba dokonce již dětí v předobčanském věku, by se levice neměla bát získávat lidi všemi legitimními prostředky. Začít směrovanou konkrétní veřejnou činností a následně vést alespoň některé osobnosti k obecné politické angažovanosti. Vždyť naprostá většina občanů je rozumnější, uvážlivější a spolehlivější, než kabinetním klikařením degenerovaní profesionální politici. My, skuteční levičáci se musíme zvednout ze své sedínky a začít drobně prospěšnou prací získávat mimo jiné již zorganizované členy různých občanských sdružení, a pokusit se zakládat nové, třeba i jednostranně zaměřené skupinky aktivistů. A i tak získávat možné spolehlivé spojence. Levici nestačí jen předvolební aktivita. Pro účinnost levice je bezpodmínečně nutná neustálá všednodenní činnost. Jakási permanentní předvolební kampaň. Ona to nebyla žádná demagogie, vyžadovat, aby každý člen strany aktivně a neustále pracoval v místní organizaci.
Naši levicoví předkové byli navíc vždycky v čele každého občanského vzdoru, od teorie po ulici. Nebáli se diskriminace, stíhání, policie, soudů, ba ani střelby do svých protestních řad. Že by to bylo jenom proto, že neměli co ztratit? Copak oni tehdy neměli rodiny, děti a mnozí i solidní postavení! Samozřejmě že měli, ale měli navíc to, co my ve skutečnosti už asi dávno nemáme. Měli poctivou touhu něco opravdu změnit. A především, v hrubých rysech také věděli, čeho chtějí dosáhnout a jak asi na to musí jít.
Ani jedno velká většina nás dneska neví. V teorii jsme zaostali víc jak o půl století a v politické taktice víc jak sto let. Vůbec jsme kupříkladu nepostřehli vznik nové ideologie globalizujícího se kapitalismu. Až nám ji pojmenovali samotní pravičáci, kteří se začali označovat za neoliberály. Mnozí stupidně dokonce připouštíme, že žádný kapitalismus už neexistuje. A další a další neuváženosti. Ale o tom možná až někdy jindy.
Vytisknout22.11. 2013 / Karel Dolejší
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman dlouho coby neokeynesián patřil k vyznavačům politiky "stimulace ekonomiky za každou cenu". Žádné z "keynesiánských" opatření prováděné Obamovou administrativou mu nebylo dost masivní, neustále volal po ...