PŘEDVOLEBNÍ SHRNUTÍ:

Diagnóza -- přešlapování na místě, aneb Po nás potopa:

7. 10. 2013 / Marek Řezanka

ODS a především TOP09 před volbami v roce 2010 křičely, jak ti ostatní (rozuměj: nezodpovědní socani) jenom planě slibují, kdežto "zodpovědná pravice" myslí na budoucnost. Tedy i tyto strany slibovaly. Slibovaly "pot a krev" (kolikrát jsme již od roku 1990 slyšeli o utahování opasků s tím, že jistých skupin se nikdy netýkalo?), aby naše děti měly lepší budoucnost, aby se zabránilo krizi. Pot i krev tekly, ovšem jenom z někoho -- a výsledek? Několik projektů, které nás vyšly pořádně draho, a nikam nevedly (sKarty, knížky pacienta, nový registr vozidel, ad.).

Byli jsme svědky hospodaření, kdy se šetřilo tam, kde se nejenže nic neušetřilo, ale kde nás dané "úspory" ještě přijdou ve svých důsledcích pěkně draho. Zmínit lze například rušení ambasád v některých strategických zemích světa, redukci stavu policistů a hasičů, rušení chráněných dílen, "zpřísňování" podmínek pro zařazení handicapovaných do jednotlivých redukovaných kategorií postižení ve smyslu: "Sie sind eine simulanten Bande" ("Všichni jste jedna simulantská banda").

Někde se rozhazovalo plnými hrstmi, aniž z toho společnost něco měla, jinde se škrtilo, aby z toho společnost měla málem kolaps. To zrovna není zodpovědná politika, která nás má uchránit před "cestou do Řecka". Všimněme si, že dnes exministr Kalousek neposílá své složenky, o kolik každý z nás dluží více, než tomu bylo v roce 2010.

Kabinet P. Nečase sliboval kromě "rozpočtové odpovědnosti" také "boj proti korupci". Rovněž na tomto poli jsou výsledky minulé vlády žalostné. Veřejnosti sice byla (a stále je) předkládána jedna kauza za druhou, ale zároveň je svědky toho, jak téměř vše vždy vyzní do autu, podezřelí jsou zproštěni viny - a škoda se nijak nekomentuje -- zřejmě máme uvěřit, že ono samo...

Co je ale horší, když je závažným způsobem podlomena důvěra občanů v právní stát.

Dodnes si mnozí z nás pamatují kauzu Romana Smetany a jeho tykadel na předvolebních plakátech. Připomeneme si ji o to více, že nás opět zaplavují billboardy, které doslova popírají nos mezi očima. Jako by jedni z nás -- politici, či my občané -- žili tři roky v jiném světě.

Do očí pak bije propastný rozdíl v kauzách D. Ratha (ten by už ve vazbě mohl napsat Dva roky prázdnin II.), u kterého je extrémně dlouhá vazba jaksi v pořádku, a např. J. Nagyové, kde se i mnozí novináři rozčilovali nad nepřípustně dlouhou vazbou, která představovala zlomek toho, co dosud odseděl zmiňovaný Rath. Přitom se nedá říci, že obvinění v jejím případě by byla méně závažná. Naopak.

Vrcholem vší bezmoci je ovšem ta část Klausovy lednové amnestie, která zastavila závažné kauzy hospodářské povahy. Obvinění se mohou smát, obětem ovšem zbyly pouze oči pro pláč a pocit, že spravedlnost neexistuje.

Za podobu prezidentských milostí je zodpovědný premiér, který ji má signovat. Zodpovědnost nese celá jeho vláda.

Že bychom tedy chtěli něco podobného pro "velký úspěch" opakovat?

Toužíme-li nějak diagnostikovat stav, jehož jsme byli svědky, jedná se o "přešlapování na místě". Sociální problémy se neřeší, naopak, dochází k jejich vyhrocení a k prohloubení narušení sociálního smíru. "Pravice" je přesto podávána jako jediné možné východisko pro "ty slušné", pro "ty myslící a vzdělané" a pro "ty zodpovědné". "Levici" (pokud již náhodou volby vyhraje) je dovoleno tak leda maximálně zmírnit dopady toho nejhoršího, co předchozí vláda způsobila. I tak je její počínání médii soustavně napadáno a zesměšňováno. O nějakých systémových řešeních a alternativách nemůže být ani řeč.

Kdo s kým a kam

Jak jsou rozdány karty před předčasnými parlamentními volbami? Je členění na levici a pravici překonaný přežitek? Co zamlčují ti, kteří toto vymezení bagatelizují a stírají? Jaké má vyhlídky ČSSD na možnou povolební spolupráci? Přichází ČSSD s řešením stávajících problémů?

To jsou pouze některé z otázek, kterými má cenu se před blížícími předčasnými parlamentními volbami zabývat.

Poměrně dlouho a soustavně slyšíme názory, že dělení na "pravici" a "levici" je překonané, že dvě nejsilnější strany v podstatě hájí zájmy té samé skupiny lidí -- a že zde zásadní rozdíl není.

Jistě, je faktem, že se strany v reálném prostředí od náplně toho, co by šlo nazvat "levicovým" či "pravicovým" přístupem, odchýlily. Tu méně, tu více. Nic to ale nemění na tom, že dělení na pravici a levici existuje, a nelze popřít, třebaže by se to některým politickým subjektům hodilo do krámu.

Ať již jsem se zabýval oblastí sociálního zabezpečení, vzdělávání, sociálního zabezpečení, dopravy či životního prostředí (ve výčtu bych mohl postupovat), vždy jsem narazil na jeden zásadní rozpor. Jedná se o rozpor mezi zájmy těch, kdo si přejí za každou cenu maximalizovat svůj zisk, a zájmy většiny občanů, na které politika maximalizace zisků zvysoka kašle. Právě tady se levicový a pravicový pohled střetávají, právě tady nutně narazí.

Jaké možné povolební koalice se nám ovšem rýsují?

Předpokládá se, že vítězem voleb budou sociální demokraté. Jde ale o to, jaký výsledek budou mít -- a s kým (ne)budou schopni sestavit funkční koalici. V roce 2010 sociální demokraté ve volbách zvítězili, bylo to ovšem vítězství Pyrrhovo. Může se tato situace opakovat?

V roce 2010 se totiž na politické scéně vynořily Věci veřejné, jež voliče lákaly na "neokoukané tváře", které měly nahradit "politické praještěry", a nabízely jim prosazování prvků přímé demokracie. Byly to Věci veřejné, jež umožnily fungování koalice ODS a TOP09 - a byly to Věci veřejné, které jsou podepsány pod současným stavem společnosti a politické kultury v zemi.

Dnes veřejně prosazuje prvky přímé demokracie Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. T. Okamura sází na to, že má pověst člověka, který se vypracoval a který má za sebou výsledky. Prosazování přímé demokracie se ale neodvíjí - a odvíjet nemůže -- od osobností. Podstatné je nastavení podmínek. Pěstování kultů osobnosti vede spíše k diktaturám.

Přečteme-li si na Okamurově blogu článek "Buďme politicky nekorektní" (14. 2. 2011), zjistíme, že Úsvit jako potenciální partner pro ČSSD nepřichází v úvahu: "V téhle souvislosti mám ještě jednu připomínku. O Dělnické straně píšeme, že je extrémistická, ale čím doopravdy? V čem je například extrémní názor, že Cikáni by si měli založit vlastní stát a že Česká republika by měla podpořit jejich vystěhovalectví do země, odkud pochází jejich prapředci? Téměř všechny evropské vlády podporovaly založení Izraele a Židé sami o něj usilovali. Naopak sionisté bývali a jsou považováni za extrémisty. Je to samozřejmě dané tím, že Židé jsou národem knihy a mají už od starověku opravdu vysoké ambice."

T. Okamura se zde veřejně hlásí k postoji, že na DSSS není nic extremistického, že hnědé bojůvky a vyvolávání nenávisti vůči jednotlivci či skupině osob jsou v pořádku. DSSS mu za to tleská. DSSS představuje krajní pravici (možná i proto se snaží Okamura rozdíly mezi pravicí a levicí zastírat).

S kým by se případně Okamura mohl v parlamentu spojit? Zatím od něho dávají ruce pryč TOP09 i ODS. Ale je zapotřebí si uvědomit situaci v ODS, která patrně ztratí významnou část svého voličstva (těch korupčních kauz a napojení na různé "kmotry" bylo až příliš) a která možná bude ráda za jakoukoli nabídku, jež ji posune do vlády.

A nesporně zajímavé bude, jaké procento hlasů si odnese Babišovo Ano. Zde lze předpokládat výrazný přísun hlasů právě od ODS, ale může přitáhnout i nějaké voliče TOP09, Věcí veřejných a dalších politických subjektů.

Babiš má šanci oslovit spíše pravicově volící lidi. Stejně jako v Okamurově případě může v jeho prospěch vyznít, že je "úspěšný". Na strunu úspěšnosti přitom "pravicové" strany hrají. ODS voliče pro jistotu neláká na svou značku -- ale na to, že jejich voliči mají volit "pravici" a mají volit "úspěšné", jimž potom stát půjde na ruku.

ČSSD si z potenciálních spojenců příliš vybírat nebude moct. Je zde KSČM -- v případě, že by ale vládl menšinový kabinet ČSSD s podporou KSČM, začne mediální povyk. Navíc je zde řada témat, kde by ČSSD hledala (či programově měla hledat) s KSČM názorový průnik jen obtížně. Jedná se zejména o oblast životního prostředí (sociální a ekologická hlediska by podle mě měla být v rovnováze), ale i o pohled na nedávnou historii (na éru K. Gottwalda, na politické procesy, na justiční vraždy v padesátých letech, ale i na hodnocení vpádu vojsk v roce 1968 a na období tzv. normalizace).

Na co by ČSSD, pokud nechce své voliče definitivně frustrovat, přistoupit neměla, je spolupráce s TOP09. Je zřejmé, že by se tak vzdala všech svých programových priorit -- a vyprázdnila by tak svoji značku na minimum. Z takové situace by potom těžila nějaká "silná ruka".

Podceňovat v tomto ohledu nelze ani "odcházejícího" V. Klause, který se prezentuje zdrcující kritikou Evropské unie -- a který by v případě, že by se Unie začala vlivem nezvládnutí sociálního pnutí v jednotlivých členských zemích rozpadat, mohl z takové situace těžit. Těžit bude i z toho, pokud zde po volbách nebude politicky a ekonomicky stabilní prostředí. Pokud se občanům povede hůře a politické skandály neustanou.

Jaké další potenciální partnery do koalice ČSSD má? O ODS snad ani nemá vcelku význam mluvit -- už vzhledem k jejímu očekávanému výsledku. Když si člověk čte přezdívky jako "Don Pablo", "Kníže z Hluboké" či "Lord Voldemort", předpokládá, že má v rukou buď nějaký seznam gangsterů nebo v lepším případě sci-fi literaturu. Asi nikoho neinformovaného ale nenapadne, že se jedná o přezdívky politiků či osob na ně napojených.

Mohou se sociální demokraté snad těšit na to, že se do parlamentu vrátí lidovci s Bělobrádkem v čele? P. Bělobrádek na svém blogu říká jasně: "Lidovci nejsou na politické scéně proto, aby se k někomu lísali.  Jestli se k někomu přikláníme, pak je to německá CDU." Toto zrovna na koaličního partnera sociálních demokratů nevypadá. I když čistě z hlediska úvah o sestavování vlády je známo, že lidovci bývají velmi široce rozkročeni a velmi pružní. Sociálním demokratům by však nemělo jít v první řadě o to uplácat nějakou koalici, ale prosadit svůj program.

Revize tzv. církevních restitucí po boku lidovců patrně v úvahu nepřipadá -- a došlo by i na další témata, kde se tyto dvě strany neshodnou. Témata pro levicově orientovaného voliče zásadní. Sociální demokraty by možná mohla podpořit Strana zelených. Profilují se ale zelení pod Liškovým vedením jako přirozený partner pro ČSSD? Nelze zapomínat na jejich angažmá a roli ve vládě M. Topolánka. Právě tato vzpomínka může znamenat, že se Strana zelených do parlamentu po volbách nepodívá.

Zřejmě poslední stranou, která má ve volbách šance na překročení 5 procent, je Strana práv občanů -- Zemanovci. Strana, která však nebyla voličům schopna předložit svou jasnou tvář. Měla by to být jistá levicová alternativa, to by ale v ní nesměli být lidé, kteří budou hájit soukromé exekutory, kteří sice budou kázat vodu v podobě majetkových přiznání, ale pít budou víno, kde taková přiznání pro jejich osobu neexistují. Pro které jsou ve zdravotnictví přijatelné nadstandardy -- a pro něž jsou zájmy nadnárodních firem na prvním místě. Netvrdím, že takových lidí je v této straně většina -- ale jsou vidět -- a je o nich slyšet.

SPOZ má ale ještě jinou tvář, tvář prezentovanou například Ilonou Švihlíkovou. Tvář, která je zcela čitelná -- a jsou za ní patrně výsledky. Zatímco např. Okamuru na různých protivládních demonstracích vidět nebylo, Ilona Švihlíková na nich vystupovala pravidelně. Za ní nejsou kusovité výkřiky, ale předkládá konkrétní vize řešení. Pořádá různé semináře, kde svá stanoviska vysvětluje. O její levicovosti nelze pochybovat. Pokud by se v SPOZ prosadila -- a vytáhla s sebou podobně založené lidi, mohla by ČSSD v budoucnu získat strategického partnera.

Toliko k možným vyhlídkám ČSSD ve volbách, pokud se sociálním demokratům nepodaří získat většinu pro jednobarevnou vládu.

Do voleb půjde také Romská demokratická strana. Můžeme zatím pouze spekulovat, jaké má ve volbách šance. Faktem ale je, že řada romských spoluobčanů se cítí být ohrožena protiromskými náladami, jež v minulosti několikrát neobjektivními zprávami přiživila i některá média (např. kauzou údajně zbitého chlapce v Břeclavi).

Je ovšem námětem na hlubší debatu, zda může jedna romská strana oslovit většinu romských spoluobčanů. Žádná populace není homogenní -- a je názorově pestrá.

Na co by se měla v tomto kontextu soustředit ČSSD?

Zhorší-li se výrazně sociální situace lidí, v první řadě dopadá na osoby s maximálně dosaženým základním vzděláním, na lidi nezaměstnané. Dochází-li masověji k odsunu sociálně slabých developerskými firmami do ghett, vzniká tak prostředí vhodné pro kriminální činnost. Dluhy, závislost na alkoholu či herních automatech -- bludný kruh, z něhož není úniku, se uzavírá. Cílem společnosti by mělo být, aby podobná ghetta nevznikala. Do nich se nespadá podle etnického klíče, ale podle toho, na koho v systému sociálního vyloučení zrovna přijde řada.

A jaké vyhlídky na povolební spolupráci mají ANO či Úsvit přímé demokracie? Klidně se může stát, že po volbách budeme mít tři strany s "nulovým koaličním potenciálem" -- kromě Ano a Okamurova Úsvitu ještě KSČM. Současně by tyto tři strany mohly získat většinu voličských hlasů. Vyloučit nemůžeme ani možnou koalici Úsvitu a Ano s ODS.

Pro TOP09 by pak v takovém případě byla výhodná role v opozici. TOP09 by se stala jasným hegemonem na pravici -- a dala by si záležet, aby ukázala, jak není přímá demokracie možná. Pokud by se Okamura spojil s ODS a s Babišovým Ano, nejspíš by zákon o obecném referendu světlo světa vůbec nespatřil -- a spatřil-li by ho, potom by šlo o naprostou frašku, která by občanům více brala, než dávala.

Pokud by TOP09 do vlády šla, potom s ČSSD (jakkoli nyní takovou koalici vylučuje). ČSSD by neumožnila prosazovat její program, čímž by ji definitivně odepsala -- a profilovala by se jako "proevropská" a jako "jediná volitelná strana".

Nevesely truchlivy jsou možnosti povolebních koalic. Samozřejmě kartami může zamíchat ještě nějaká další strana -- a může jimi zamíchat i nějaký ten dobře načasovaný skandál (který poté vyzní do ztracena, a co hůř, ukáže se, že není podložen důkazy), nejlépe pár dní před volbami (jako tomu bylo v případě parlamentních voleb v roce 2006). Na to už ale volič reagovat více méně nebude, protože zkušenost většinou stačí jedna.

Program, nebo důvěryhodné tváře?

"Lib lab tiká, tiká politika", rozvíjel V. Bělohradský 26. 3. 2011 v Právu přesvědčení, že pro zdravou společnost je nezbytné, aby se pravidelně střídaly dvě ideologie -- sociálně demokratická (labouristická) a liberální.

Pohled do Evropské unie v posledních dnech ovšem spíše přináší dojem, že místo střídavého tikání jsme svědky modelu, kdy zazní jediný akord, který se sestává ze složek, jež se mají střídat. Nemáme tak sice "vládu jedné strany", ale jednu vládu ze dvou půlek, které spolu mají soupeřit. Co asi v takové půdě může časem vyklíčit, není tak těžké si domyslet. Rozhodně to nemá nic společného s rozvojem demokracie.

V českém prostředí v současnosti chybí pravicová strana typu německé CDU/ CSU. Velká koalice -- pokud by k ní došlo, by byla tvořena ČSSD a TOP09. Na rozdíl od CDU/ CSU se však TOP09 nemůže pochlubit úspěchy (na druhou stranu je nutno říci, že úspěch německé CDU/ CSU je z velké části vykoupen sociálními problémy v Unii, kde roli obětního beránka hrají Řekové, kam směřoval významný export zbraní právě z Německa, a to i v době, kdy si řadoví občané měli v Řecku utahovat opasek, což pro některé znamenalo přímo oběšení).

Výsledek jednotlivých stran v nadcházejících parlamentních volbách ovlivní také to, zda se budou voliči rozhodovat spíše na základě deklarovaných programů, nebo vsadí na "morální kredit osobností". Programům stran zřejmě hodně voličů nevěří. Vědí, že nakonec dojde k nějakému kompromisu -- a že dokud má jejich hlas cenu, tak se slibuje, aby poté, co se stane bezcenným, došlo na známé "sliby chyby".

Více tak voliči mohou dát na "tváře", od nichž si ale opět budou slibovat více, než je v jejich silách. Idealizace kohokoli není na místě. Systémové změny se neodvíjejí od "morálních osobností", jak na to mnohokrát vzpomenul veliký zastánce přímé demokracie, Milan Valach. Je třeba přenastavit systém, aby ani ten, kdo z něj chce týt, nemohl.

Pokud se volič bude řídit "tvářemi", lze očekávat, že bude bodovat Okamura (jeho jméno se stává něčím jako značkou kvality) a Babišovo Ano (a jeho Jourové, Komárkové či Stropničtí). TOP09 vsadí na svého "osvědčeného" knížete, ODS zase vystrčí M. Němcovou s tím, že premiérku jsme ještě neměli. Zato vláda ODS má po premiéře již dávno.

KDU-ČSL bude spoléhat na předsedu Národní rady osob se zdravotním postižením, V. Krásu, Strana Zelených potom na V. Lásku i na podporu ze strany E. Wagnerové.

Na jakou tvář vsadí ČSSD? Snad na Milana Chovance, pro něhož je v případě rušení některých železničních tratí hlavním kritériem opět hledisko finanční?

Větší vyhlídky má ČSSD například v případě H. Orgoníkové. Otázkou je, jak si v Praze povede J. Zavadil -- a zda by nebylo v odborářských řadách radno sáhnout tam, kde se nechodilo s Kalouskem na pivo. Odbory přitom své výrazné tváře mají, např. J. Středulu, J. Ungermana či M. Fasmana. Zavadil byl ovšem tváří několika protivládních demonstrací včetně té nejvýznamnější, 21. 4. 2012.

To, že KSČM snad ani nějakou vládní spoluzodpovědnost nechce, a že jí vyhovuje nádech zakázaného ovoce, které si slupku na talíři neušpiní, by signalizovala volba jejích lídrů -- např. M. Semelové či K. Matuškové. Že by toto byly představitelky komunistické vize pro 21. století?

U ČSSD je sympatické, že na rozdíl od nekoncepčních výkřiků ODS, že zavede angličtinu od prvních tříd, nebo že ti, kteří pravidelně chodí na prohlídky, budou mít plomby zdarma, prezentuje nějakou ucelenou programovou vizi s akcentem na sociální stát.

Ale i tady by se našla úskalí. Je v pořádku, když má strana jasno ve své energetické politice. A je v pořádku, podpoří-li např. jadernou energetiku. Zároveň by ale měla myslet na koncové spotřebitele a na to, aby ti nefinancovali něčí tučná léta na svůj úkor.

Ekonomiku je třeba nastartovat, ovšem zároveň je třeba myslet i na dopady na životní prostředí. To vše by měla sociální demokracie brát v potaz.

TOP09 již tradičně říká, že nebude nic slibovat, protože sliby jsou populistické. Že nelze zlevňovat, dokud jsme zadluženi. Svou důvěryhodnost zakládá na tom, že nic neslibuje. Dobrý vtip -- jediný problém je v tom, že opakovaný vtip přestává být vtipem -- a v praxi jsme se mohli přesvědčit, jak efektivně a na čem TOP09 šetřila a jak na všech frontách bojovala proti korupci.

Nejen levicový, ale ani pravicový volič to nebude mít jednoduché. Má podporovat stranu, která "zkmotrovatěla" a nese za sebou aféry politiků Drobila, Béma či Pekárka? Nebo se má rozhodnout pro stranu, která jak jeden muž podporovala neúspěšný projekt sKaret -- a utopila v něm nemalé finanční prostředky? Nebo má svůj hlas dát magnátovi, který ovládá některá významná média? Či rovnou zanevřít na Evropskou unii a vše sociální -- a vrhnout se do náručí Hlavě vzhůru či Svobodným (Straně svobodných občanů)? Kde je tady nějaká liberální stopa, která by aspoň na chvíli zatikala? Že by už byla historicky překonaná -- a bez Drábků, Drobilů či Bémů to již dnes nešlo?

Proč nebudu volit Okamurův Úsvit

Leckdo by se mohl ptát, proč se jako sympatizant zavádění prvků přímé demokracie poměrně kategoricky vymezuji vůči T. Okamurovi a jeho Úsvitu přímé demokracie.

Mám pro to tři hlavní důvody:

1) Nemohu se smířit se skutečností, že Okamura nespatřuje na DSSS nic extremistického a že nevystupuje proti nebezpečí hnědnutí společnosti (proti její fašizaci). Není přípustné, aby někdo, kdo hájí prvky přímé demokracie, část občanů jakkoli nálepkoval či ji vyčleňoval. Problémy, zejména v sociální oblasti, je třeba řešit -- není možné ale propagovat, aby byl někdo kamkoli vystěhováván (a neopomenout dodat, že by se tak dělo dobrovolně, jenom ta nenávist vůči dotyčným by byla vygradována).

2) Obávám se, že Okamura téma přímé demokracie pouze zneužívá, aby měl ve volbách co největší šance. Považoval bych ovšem za tragické, kdyby se toto téma po volbách zprofanovalo. Stačí se podívat na Slovensko nebo do dílny K. Peake (kandidovala za VV, aby potom v polovině běhu založila bez voleb platformu LIDEM), která by prosadila takovou podobu obecného referenda, že by občané měli ještě méně práv, než dosud mají. Vlastně by jim tento nástroj zákonně odepřela používat (jeho efektivita pro občany by byla nulová).

Hnutí za Přímou Demokracii sice vyjádřilo Okamurovi svou podporu, zároveň ale trvá na její kritické podmíněnosti, trvá na tom, jak má vypadat podoba obecného referenda: "Je vrcholem absurdity, když by byla pro platnost referenda povinná volební účast 30 a více % voličů, zatímco  parlamentní a senátní volby jsou platné, když se jich zúčastní jen jeden volič.

Zvláště jsme znepokojeni tím, že Okamurův Úsvit a Piráti nejsou v otázce povinné účasti výjimkou. Oběma jsme vyslovili v naší výzvě volební podporu a na osobních jednáních s nimi panovala na principu, že "výsledek referenda musí být závazný bez ohledu na počet zúčastněných voličů", názorová shoda."

Já osobně nemohu Okamuru ani volit, ani podpořit. Nepřeji si, aby byl projekt přímé demokracie znehodnocen. Nedovedu si zároveň představit, že Okamura bude prosazovat takové kroky, jež by mohly poměrně brzy vést k jeho vlastnímu odvolání.

Podstatný je pro mě též fakt, že Okamura ve svém programu vychází z knihy ekonoma, P. Kohouta (Úsvit: kritika politického systému a návrh nové Ústavy pro Českou republiku), který mj. připravoval "rovnou daň" v týmu V. Tlustého a který v roce 2010 podporoval Stranu svobodných občanů (jež má názorově blízko k V. Klausovi). Takovéto ekonomické směřování je pro mě s ekonomickými principy, jak je formuluje HzPD, neslučitelné. Možná právě proto se Okamura snaží bagatelizovat dělící čáru mezi levicí a pravicí.

3) Prosazování přímé demokracie by mělo jít ruku v ruce se systémovými změnami. Vyžaduje vzdělanost a maximální informovanost lidí. Dokud budou referenda záviset na tom, jak kdo zmanipuluje hlasující díky médiím, není to krok vpřed. Potřebujeme, aby ke každému tématu zaznělo maximum názorů ze všech stran a úhlů pohledu. Potřebujeme, aby každý z nás byl aktivní. Aby nás zajímalo, co se kolem nás děje. Tento čas ještě evidentně nenazrál.

V našem rozhodování by určitou roli mělo hrát to, jak se jednotlivé strany a její představitelé stavějí k náplni jednotlivých resortů. Jak se ti, kdo by se stali ministry, v dané oblasti vyznají a orientují. Čeho v ní již případně dosáhli. Asi by nebylo nejlepší, kdyby se s ní teprve dvanáct dní po volbách seznamovali.

Má smysl volit?

Po přečtení předchozích řádků někoho může napadnout, jestli má vůbec smysl se k volbám dostavit. Podle mě to smysl má. Nutí nás to totiž zvažovat, co a proč nechceme -- ale i co bychom chtěli.

Pasivity jsme si užili již více než dost. Náš hlas má nesmírnou cenu -- jenom si ji často neuvědomujeme. Má cenu před volbami. Na nás pak bude záležet, zda po volbách z něho zbude jenom cár papíru, nebo zda budeme na politiky tlačit, aby plnili, proč je volíme. A abychom dál nesledovali ono věčné přešlapování se symbolickým vztyčeným prostředníčkem, který vítězně hlásá: Po nás potopa.

Vytisknout