Obrana učitele

7. 10. 2013 / Štěpán Cháb

Po mnoha reakcích na mé předchozí články o škole si dovolím ještě jeden osvětlující vlýsek.

Učitel není zlý, hloupý, zakomplexovaný deprivant. Učitel jen nemá dostatečnou možnost učit bez absolutního podřízení svých svěřenců. Z toho, a převážně z toho, vyplývá, že učí blbě. Nemá možnost učit jinak. I kdyby nastoupil v počátcích k učitelskému údělu s nadšením a v mysli by si hýčkal neukojené stádo reforem, které zaručeně změní vše k lepšímu, přesto jsou mu házeny pod nohy doslova kmeny, které nemá možnost překročit a nezlomit sebe sama.

Děti nastupující do školy nejsou geniální, nejsou to kreace andělského přeletu nad popravištěm, děti jsou prostě děti. Pokud před třicet dětí, kterým začíná puberta, postavíte vstřícného a hodného učitele, jenž touží po reformách, děti ho svou nekázní doslova uklofou. Zničí ho natolik, že může odcházet z učebny s brekem a postupně se dopracovat k výpovědi. K dětem je proto, z toho důvodu, nutné přistupovat s autoritou. Zlomit je, donutit je k podřízenosti. Proto je školní systém nereformovatelný. Různý balast napodobující reformy je akorát k vzteku, protože nic podstatného nemění, nic nenabízí. Kolektivní vzdělávání je nesmysl, jedině individuálním přístupem lze v dětech probouzet jejich talent a neutopit je pod knutou podřízené průměrnosti.

Udivuje mě, že opravdu toužíme po tom, aby naše děti byly zprůměrovány, zařazeny a použity. Jako jednorázové kapesníky. Rodiče, kteří se snaží tomuto školnímu systému své dítě vyrvat z pařátů, nestojí o to, aby jejich dítě bylo geniálním umělcem, někým speciálním, lepším (vskrytu samozřejmě ano, ale po tom touží každý rodič). Chtějí prostou věc, aby byly jejich děti v životě šťastné. Je na tom něco zvráceného? Dehonestované sousloví "škola hrou" je v Čechách bráno jako něco špatného, slabošského, dítě se přeci musí připravit na život ve vlastní dospělosti, která je, dle školních metod, nudná, nezáživná a nesmírně stresující. Odkaz Komenského je v našem státě pro posměch. A přitom děti získávají životní zkušenosti hrou, hrou a jedině hrou. Proč jim ji tedy brát a postavit je tak před hypotetický tovární pás, kde skutečně naprostá většina pohoří, protože u pásu se umírá nudou a pocitem vlastní zbytečnosti či nedostatečnosti?

Škola okrádá člověka o osobnost. Upírá mu literaturu tím, že se o ní vůbec zmiňuje, protože nedokáže vyjádřit krásu psaného slova, ale jen data a názvy a příkaz naučit se ty mrtvé údaje nazpaměť. Ale to, právě to, literatura není a ani být nemůže. V reakcích často vzpomínaná hudební výchova. Skutečně vyvolá v dítěti vztah k vlastní hudebnosti to, že musí, opravdu musí, zazpívat před třídou pošklebujících se spolužáků? Nemám ten pocit. Jediné zaskřehotání, které se dítěti vyvalí z hrdla, z něj může udělat doživotního hudebního mrzáka. A právě na tom stojí škola. Na neúspěchu, který plodí nesebevědomé mrzáky. A není to samozřejmě jen zpěv, ale i matematika, jazyky, technické předměty. Tento systém má produkovat ty nejlepší, vytřídit zrno od plev, a přesto produkuje převážně ty nejhorší. A blbců skutečně není takové množství, jak by se dle školství mohlo zdát. Škola vyvolává v dětech nedůvěru v sobe samé. Lidé školou odkojení pak celý život tvrdí, že k něčemu nemají talent a při tom si vzpomenou na ostudu při skřehotání před třídou. Nemá talent, jistě, hned v zárodku mu ho někdo uštípl. A pokud ten talent skutečně nemá, tak co? Má ho na něco jiného, ale vlastně na to většinou také nemá talent, protože mu ho někdo v počátku mohl uštípnout.

Učitel není zlý, hloupý a neukojitelný deprivant, ale často mu nic jiného nezbývá. Hlídat dvě děti dá normálnímu člověku zabrat, hlídat čtyři už je nad rámec jeho sil. Učitel jich má ve třídě nejméně dvacet a musí je ještě navíc něco naučit, nedávat jen pozor na to, aby se navzájem nepozabíjely. Podobné projekty jako Rodiče vítáni dávají učitelovi další a další povinnosti, papírování, plánování a zbytečné vypětí. Namísto toho, aby se mu ulehčila práce, už jen tím že bude mít k ruce dva tři asistenty, ve třídě nanejvýš deset dětí a nebudou na něj ze všech stran neustále útočit věci, které s výukou absolutně nesouvisí.

Škola by měla vyvolávat ve všech dětech to nejlepší, co v nich je, nikoliv jen ve dvou třech, které vykazují známky dobré paměti a dokážou po učiteli zdařile papouškovat. Tento požadavek zatím splňuje jedině domácí výuka, tudíž v tomto státě není jiné alternativy, pokud rodič nechce nechat své dítě dobrovolně okrouhat až na torzo. Na druhou stranu současný školní systém nutně musí generovat, a také generuje, velké množství učitelů-deprivantů, protože bez deprivantů by podobně založený kolos zvládnout nešel.

Na vině není učitel, ale systém, který radši nakupuje gripeny, než aby tvořil myslící bytosti, protože myslící bytost by nákup gripenů na úkor vlastních dětí prostě nedovolila.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 7.10. 2013