Dva dny v Národní galerii

3. 10. 2013 / Michal Giboda

Debaty obou umělců mi připadají jako základní výzkum ve vědě, jehož "realizační výstupy do praxe" jsou ve zhmotněné podobě k vidění ve Valdštejnské jízdárně. Můžeme se jenom domnívat, že jejich lidské i profesní souznění iniciovalo studium deskriptivní geometrie na ČVUT v Praze, kde si osvojili exaktnost myšlení s jasnou formulací podnětů a výstupů. Jiří Mrázek, spoluzakladatel umělecké skupiny UB 12 (1962), se ve čtyřicátých letech 20. století rovněž účastnil přátelských diskusí s oběma umělci, ale později s odůvodněním "Bojím se" svoji účast v debatách ukončil bez bližšího odůvodnění. "Od té doby co Honza (Křížek) odešel do Paříže, nemám se o umění s kým bavit," postěžoval si Boštík, jenž trpěl absencí inspirujících Křížkových nápadů. Marná sláva, kreativní lidé potřebují kreativní partnery, dnes se dokonce mluví o kreativních městech (Praha si v celosvětovém srovnání nevede moc dobře).

Oba protagonisté měli těžký uděl, ale oba ho hrdě a zarputile nesli. Kdoví, možná jim v tom byl oporou i jejich hluboké katolické smýšlení a z něho odvozená spiritualita. Jen příklad: Křížek v cizím světě Paříže bydlí s manželkou v místnůstce pro služky, u pařížského lékaře, jemuž Křížkova manželka jako "samoživitelka" posluhovala. Tam intenzivně kreslí a vychází ven jenom v neděli, kdy oba navštěvují Louvre. Boštík se doma potýkal s nepřejícností kolegů z Umělecké besedy, která mu odmítla vystavit některá díla na tehdejší dobu příliš předbíhající "místní mean stream". Koupila je od něj Francie a na soubornou Boštíkovou výstavu v Městské knihovně (15. 10. 2010 - 9. 1. 2011) si je Galerie hlavního města Prahy od Francouzů půjčila. Nevím proč, ale ani na tiskové besedě u příležitosti výstavy v Městské knihovně, ani na této debatě nebyl připomenut velice obdivný vztah Boštíka k fyzice, zejména k pojetí světla a hmoty, struktuře látky, gravitačnímu poli...Díla na zmíněné výstavě v knihovně, vytvořené s pozadím vědy, zaujímala téměř padesát procent.

Křížek se svou osobitou tematickou, výrazovou a stylovou tvorbou prosadil i v pařížském prostředí a stává se pro Francouze zajímavým tvůrcem. Jeho sochy kritik Michel Tapié zařazuje do výstavy, jež zahajuje činnost Foyer de l'art brut Jeana Dubuffeta. V roce 1948 tam má dokonce samostatnou výstavu pod názvem Jan Krizek sculptuer. I debatovat měl s kým; ve druhé polovině padesátých let docházel na schůzky surrealistické skupiny a s André Bretonem vedli zajímavou korespondenci. Breton jeho dílo vystavil v galerii, kterou v Paříži vedl. Nezodpovězena zůstavá otázka, proč Křížek ve věku 43 let přestává tvořit a usazuje se na francouzském venkově, kde vlastnoručně staví malý dřevěný domek, (očití svědkové říkali, že i domek nebyl jenom nuzným příbytkem, ale v detailech i ukázkou Křížkovy řezbářské dovednosti). Manželé se živí včelařením, chovem králíků a pěstováním zeleniny; to vše paní Křížková prodává na trhu. Na svůj úděl si nestěžuje, stěžovala si, že s Janem nemohla déle žít -- byl pro ni velkou inspirací. Přítomný člen širší rodiny J. Křížka přednesl v debatě názor, že za ukončením tvůrčího období umělce je třeba hledat náboženské důvody (opět jenom jedna neodůvodněná domněnka.) Jednu přidám i já. Mluvil jsem s jedním naším věhlasným designerem, architektem, akademickým funkcionářem, který přiznal, že by nejraději všechno opustil, přestěhoval se někam na venkov a jenom žil... Vše, co chtěl udělat, bylo už uděláno, ztratil motivaci. Dne 9.února 1985 umírá Jan Křížek na infarkt v nemocnici v Tulle ve věku 66 let! Jeho rozhodnutí zůstává i nadále mystériem, možná že to tak chtěl.

Čtvrtek 26. září v 11 hodin, den druhý, byl v Národní galerii zasvěcen komentované prohlídce finalistů letošního ročníku Ceny Jindřicha Chaloupeckého. Přehlídka se letos po dvanácti letech vrátila do Národní galerie. Své práce představili: Daniela Baráčková, Aleš Čermák, Dominik Lang, Václav Magid, Richard Nikl a loňský laureát Vladimír Houdek. Oproti loňskému ročníku, ve kterém poměrně překvapivě zvítězil malíř, jsou letošní finalisté představitelé konceptuálního umění.

Jan Vitvar se v  Respektu strefil, když napsal, že "riziko takového složení finalistů je jasné: až koncem září začne jejich společná výstava ve Veletržním paláci, jež rozhodne o vítězi; je pravděpodobné, že prezentované konceptuální projekty si budou značně podobné". Očekává se, že díla finalistů na cenu Chalupeckého by měla dát přesvědčivou odpověď na otázku: Jaké je současné umění mladých tvůrců, anebo jaký je svět finalistů, v němž žijí a jsou jím inspirováni? A na další podotázku -- co je výjimečné na tvorbě pěti finalistů vybraných z rekordních 79 umělců, kteří se do soutěže přihlásili. (Jenom na okraj, umíme smysluplně odpovědět na otázku, co je umění a kdo je umělec?)

Zeptal jsem se jediného přítomného porotce na přehlídce, co bylo hlavním kritériem pro výběr finalistů. Odpověděl, že hledali věci, které nesledovaly "hlavní proud", ale něčím z něho vybočovali. Daniela Baráčková chtěla "prozkoumat specifické stránky sdílené identity" formou projekcí několika videí vztahujících se k rodinným tragédiím a jejich autentičnost dotvrdit videoroomem v proporcích rodinné hrobky Baráčků.

Několik maleb, představených jen tak na okraj, působilo větší vypovídající silou než realistické projekce. Aleše Čermáka trápí skutečnost, že "starý svět už nedává smysl a nový ještě nenastal". Vyřčené věty šedesátiletého Waltera, jenž svůj život promarnil, se časem rozpadávají na jednotlivá slova a jejich následná artikulace tvoří skládačku nahodilých písmen, jež nedávají smysl stejně jako ho nedává ani Waltrův život. Čermák to nazval sociologicko-antropologickým projektem (je zajímavé, jak výtvarné umění opouští své bašty a vstupuje do hájemství sociologie). V budoucnu plánuje vydat knihu o Waltrově tápání v bludišti současnosti, kdy přemíra odklonu od řečeného není začátkem "světa nového".

Dominik Lang nezaplnil prostor novými věcmi, ale naopak, každodenností východu a západu slunce chce návštěvníkům galerie připomenout, že život tvůrce i jeho dílo jsou pomíjivé. V galerijní paneláži vyřezal kruhové otvory proti sobě tak, že při zrodu dne se slunce objeví v otvoru "vycházejícího slunce", přes den putuje nad prosklenou klenbou galerie, aby svým západem v otvoru "západu" uzavřelo den. Toto mohl vytvořit jen kreativní člověk s velkým darem imaginace.

Václav Magid je druhým z nominovaných, jenž čechrá, jak tvrdí, filosofii, estetiku a sociální sféry. "Nevyřešené problémy formy" se pokouší řešit abstraktními kresbami partitur vytvořených počítačem na text radikálních politických sloganů, přičemž dodržel základní pravidla kompozice i harmonie. Domnívá se, že použitím počítače při zrodu díla skloubil emotivní svět umění s rigiditou světa vědy. Počítač není ikona vědy, je to jenom jiná pastelka, a vědecké objevy vyúsťující do teorie jsou stejně projasněny emocemi vědce jako umělcův proces tvorby.

Richard Nikl je téměř nepolapitelný, rozbíjí systém autorských prezentací zavirováním virtuálními viry, hází boty přes dráty, nabourává loga svých kolegů a automatické ruční kresby kombinuje s digitální postprodukcí, pracuje s industriální hlínou i nejnovějšími počítačovými technologiemi. To vše je zřejmě výsledkem rozptýleného a mnovrstevnatého myšlení. Fajn, to beru, široký záběr (interdisciplinarita) je jednou z charakteristik kreativců. Těch není nikdy dost, na rozdíl od inovátorů, jimiž je zaplevelený náš politický i ekonomický prostor, jenom je třeba ještě upřesnit slovník. Slovo má váhu a musíme zvažovat to, co říkáme.

Byly to krásné dva dny v Národní galerii! Díky vám, mistrům, i vám, uměleckému dorostu.

Vytisknout