Zlámou se ledy?

10. 8. 2013 / Štěpán Steiger

Především se lišíme v hodnocení Miloše Zemana. Jan Čulík má pro jeho kroky obvyklé (obyčejné) vysvětlení, jež zní jako omluva: o moc usiluje každý politik. Háček -- kámen úrazu -- je v tom, k čemu politik získanou moc používá. Zeman ji aplikuje samozřejmě proti úhlavnímu nepříteli, jímž je v jeho očích pravice. Jenže ji aplikuje také proti levici resp. proti těm na levici, kteří nesouhlasí s jeho postupy. Že jsou to mnozí sociální demokraté a sotva kdo jiný plyne z faktu, že komunisté v něm cítí možného sympatizanta a navíc nemohou proti jeho plánům prakticky nic udělat: jsou natolik izolováni, že si případného spoluhráče nemohou dovolit zprotivit.

(Nelze ani úplně vyloučit, že někteří z těch socdem, kteří by svou stranu opustili kvůli Zemanovi, by v tichosti podpořilikomunisty.)

Zatímco tedy by Zeman mohl působit jako spojovatel levice, snaží se ji rozštěpit -- s jediným cílem, totiž uplatnit svou moc. Nejsem sociální demokrat (tím méně komunista), ale jako "levičák" musím v Zemanovi vidět hrozbu pro levici.

Třeba rovněž dodat, že SPOZ -- strana bez jiného programu než je sledování svého "vůdce" -- už z tohoto titulu nejenže není levicová, nýbrž také svou existencí levici rozdrobuje (a pomáhá tak svému čestnému předsedovi levici ovládnout).

Shrnuto: ano, JČ má pravdu, že současný prezident "zcela jasně přispěl svými strategickými kroky k rozbití pochybné hegemonie tzv. "pravicových" stran." Ovšem zřejmě to bude na dlouhou dobu jediná zásluha, kterou si může připsat k dobru. Do jaké míry jeho JINAKOST -- abych užil Čulíkovy charakteristiky -- přispěje k dobru této země, nedokáže v tuto chvíli nikdo říct.

(Mimochodem, JČ mluví o JINAKOSTI, protože označit Zemana jako "levičáka" mohou snad jenom čeští tzv. pravičáci -- politolog by nejspíš užil názvu "nalevo od středu".)

Pochopitelně nahrává Miloši Zemanovi i slabost české tzv. levice. Žádná z obou relevantních stran -- ani ČSSD, tím méně KSČM -- nemá v podstatě žádný skutečný program.

Pragmatickou denní politiku ode zdi ke zdi halí ČSSD do zvučných frází jako "proevropanství" (které KSČM odmítá, aniž definuje přesně svůj postoj) nebo "sociální stát" (jenž je v troskách). Není divu: obě strany na levici jsou zrovna jako ty na pravici pevnou součástí daného řádu, establishmentu, chcete-li -- jediný rozdíl můžeme vidět v tom, že slovy jsou komunisté proti kapitalismu, socdem hovoří o "zlepšování situace". Kdyby mělo dojít k revoluci, byla by KSČM na rozpacích -- musela by uvažovat, jestli se k dané formě r evoluce přidat či ne. Než by se rozhodla, byla by už k nepotřebě.

To je také Zemanova výhoda. Prezident žádný program nepotřebuje. Řídí se momentální situací a jedná podle toho, co považuje za vhodné pro svou moc. Není tak ničím jiným vázán (jako chytrý politik by v krajní situaci bezpochyby dokázal "lidu" vysvětlit, proč třeba v dané chvíli musí jednat proti ústavě).

Jak to "má chodit v demokracii" vysvětluje Jan Čulík v závěru své zemanovské úvahy: prostě poté, co obě levicové strany ukázaly, že "nemají řešení, která občané očekávali", poskytnou tak "prostor a čas nyní zdegenerovaným a naprosto zkorumpovaným pravicovým stranám, aby se pokusily o obrodu."

Kapitalismus, zvučně nazývaný parlamentní demokracií, by tedy pokračoval ve svém -- věčném? -- koloběhu. Třebaže je možnost takového vývoje (výsledku) pravděpodobná, nechtěl bych se podílet na její realizaci -- a chtěl bych vyzvat všechny, kdo smýšlejí jako já, abychom se takové možnosti vzepřeli.

Vytisknout