O úctě k předkům

9. 8. 2013

Ve větách Davida Ungera z jeho článku v Britských listech najdeme podivnou věc: celé národní obrození 19. století je následně označeno za obrozenecké národovectví, využívající ke své propagaci mimo jiné falzifikované Rukopisy a přetrvávající dnes v některých projevech laciného antiněmectví. Nevím, zda je to od Davida Ungera taková hluboká neznalost, či záměrná diskreditace všeho, co národní obrození znamenalo. Bohužel není to v poslední době nijak ojedinělé. Jelikož tato slova byla napsána v kontextu článku o Národním divadle, zkusme se podívat trochu do historie. Národní obrození bylo reakcí na dlouhodobé poněmčování, národní, kulturní, hospodářský útisk . Nebýt národního obrození, mohl by pan David Unger možná psát do Brittische blatter, ale ne do Britských listů, míní Lukáš Fišer.

Národní obrození 19. století mělo spoustu myšlenkových proudů, které se neomezovaly jen na laciné národovectví. Národní obrození přineslo morální a mravní hodnoty, po kterých se v dnešní době často marně rozhlížíme. Službu vlasti a národu, jako nejvyšší imperativ konání, kterému stojí za to obětovat zájmy osobní i skupinové. Díky národnímu obrození 19. století se český národ povznesl na úroveň jiných kulturních evropských národů.

Naši předkové to neměli nijak jednoduché. Přes třicet let čekali na vznik svého Národního divadla, na jehož stavbu se skládal celý národ. Následně si soubor Národního divadla a s ním i celá čeká kulturní scéna museli vydobýt umělecký respekt v tehdejší Evropě. 2.6. 1892 poprvé soubor Národního divadla vystoupil ve Vídni se Smetanovou Prodanou nevěstou. Vídeňáci "Bémáky"podceňovali a neměli příliš rádi, a tak se v Praze čekal výsledek s velkými obavami. Triumf všechny zaskočil. Wiener allgemeine Zeitung napsaly:

"Výkony českého divadla v Prátru jsou tak velkým uměleckým činem, že to nemůže zůstat bez důsledků i v jiných oborech. Divíme se, že jsme tak dlouho zhola nic nevěděli o existenci umění, které se nejdůstojnějším způsobem řadí k umění velkých kulturních národů. Skláníme se v úctě před českými uměleckými výkony, jež představují zisk pro kulturu člověčenstva veškerého, a velebíme přízeň osudu, že se Čechové dožili takového triumfu právě ve Vídni."

A kodaňský Dagbladet v ohlasu na úspěch Národního divadla napsal: "Je-li národ jen o několika málo miliónech pevně rozhodnut, že si nedá vnutit cizí národnost, pak vládne takovou silou odporu, že před ní staleté utlačování nakonec musí povolit. Tomu nás Dány mohou učit Čechové."

Stejné, jako mají Britové úctu ke svým tradicím, měli bychom si i my vážit své historie. Možná i dnes máme geniální skladatele, jakými byli Smetana a Dvořák. Možná i dnes u nás žijí zpěváci formátu Emy Destinové a Karla Buriana, pro které vystupování v Národním divadle bude znamenat poctu nejvyšší. Možná i dnes v lidech dřímá obětavost, s jakou se dokázali kdysi skládat po krejcárku na Národní divadlo, jen ji nikdo žádným ideálem nekázal probudit. Proto si myslím, že žádný vzdělaný a kulturní člověk nemůže třemi větami odsuzovat celé národní obrození 19.století, tak jak to učinil pan David Unger ve svém článku. A současnému řediteli lze jen popřát, aby v neskonale lepších hmotných podmínkách na provoz Národního divadla, než měl kdysi jeho předchůdce F.A. Šubert, dosáhl spolu s umělci obdobných úspěchů na evropské scéně. Bez nějakého "vyššího principu " to ale asi nepůjde.

S pozdravem Nazdar!

Lukáš Fišer

P.S. Pozdrav Na zdar (důstojného Národního divadla) vznikl při celonárodních sbírkách.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 9.8. 2013