Co vše sedmého padlo

8. 8. 2013 / Marek Řezanka

Dalším z mýtů, který padl, je tvrzení, že prezident republiky svým jednáním rozděluje levici a sjednocuje pravici. Velmi důležitým krokem k výsledku, který se včera dostavil, byla skutečnost, že levice (po dlouhé době) dokázala táhnout za jeden provaz. Byl zde poměrně jasně formulovaný cíl v podobě předčasných voleb -- a za ním stály jak obě levicové parlamentní strany, tak odbory -- a nepřehlédnutelný tlak vyvíjela i různá levicová hnutí, např. Ne Základnám, Hnutí za Přímou Demokracii, Alternativa zdola či Spojenectví Práce a Solidarity.

Na druhé straně se potvrdilo, že krátce před volbami nenajdou dvě pravicové strany, ODS a TOP09 společnou řeč, neboť jejich zájmy se i pod dojmem klesajících volebních preferencí v šetřeních (jež je třeba brát s rezervou, která ale občas nějaký ten trend odhalí) rozcházejí.

Včerejšek mimo jiné ukázal nesmyslnost všech hysterických vystoupení, jak se v České republice vede boj za demokracii, kterou má svým jednáním ohrožovat prezident republiky. Místo nástupu autokratického prezidenta jsme však včera mohli sledovat ubohost naší parlamentní kultury a zejména ubohost šiku ODS, TOP09 a nikým nevoleného subjektu LIDEM. Tento šik se zaklínal tím, že má většinu, že je připraven vládnout -- a že je ve svých právech omezován prezidentem republiky.

Považoval za něco neslýchaného požadavek prezidenta republiky, aby mu 101 poslanců doneslo notářsky ověřené podpisy. Nakonec tento šik 101 hlasů neměl. Podobné ostudě se dalo zabránit, kdyby se před několika dny poslanci rozhodli hlasovat pro rozpuštění Sněmovny. Vidina moci však některým zabránila, aby preferovali asi nejčistší a za daných podmínek nejdemokratičtější řešení stávající politické krize.

Velmi cenným vzkazem veřejnosti bylo, jak nikdo z poslanců ODS, TOP09 či LIDEM ani slůvkem nezmínil potřebu nezávislého prostředí pro vyšetřování závažných kauz, které míří do vrcholných pater politiky. Jak nikdo z nich nepřipustil, že se Nečasova koalice chovala takovým způsobem, že mezi lidi zasela nedůvěru -- a že vláda s nedůvěrou v zádech demokracii neprospívá. A naopak velmi důležitým se ukázalo, že prezident republiky zdůraznil, že není přípustné, aby na policejní vyšetřování byly vyvíjeny jakékoli politické tlaky.

Pokud se zamýšlíme nad ochranou naší demokracie, je potřeba, aby měla co nejvíce kontrolních mechanismů -- a aby existovala nějaká možnost, jak se bránit případné zvůli jakékoli formace poslanců, kteří by si mohli připadat nepřemožitelní. Takovýmto kontrolním mechanismem může být zjevně i sám prezident republiky, pokud není pasován pouze na dekorativní doplněk, který se nikomu do ničeho neplete.

Padl tak i mýtus o příklonu k prezidentskému systému. Nekoná se. Hlavní slovo mají poslanci. Ale je jisté, že se s prezidentem republiky jako jedním z důležitých politických aktérů počítat musí. Pokud se za nynější politické konstelace najde aspoň 120 poslanců hlasujících pro rozpuštění Sněmovny, je na místě se zamýšlet, co bude následovat.

Může levice svůj potenciál, kterým nyní disponuje, promrhat? Zcela evidentně by se tak stalo, kdyby si ČSSD začala pohrávat s variantou možné povolební spolupráce s TOP09. Mohlo by být pro ni lákavé, že by proti sobě neměla většinu mainstreamových médií a že by se mohla dostat pohodlně k moci. Rezignovala by ovšem na svůj program, a důsledkem by byla ještě větší frustrace mnohých občanů, než kterou zažívali v posledních letech.

Jen stěží lze přehlédnout fakt, že po více jak roce vazby začal proces s exhejtmanem Rathem. Je otázkou, proč je utajen před zraky veřejnosti -- a co nesmí veřejnost ani zaslechnout. Další otázkou potom je, zda se volič ČSSD v případě kampaně, která se pokusí o tento proces jakkoli opřít, nechá výrazněji ovlivnit.

Pro levici bude podstatné, zda ČSSD dokáže formulovat řešení nejpalčivějších sociálních problémů a zda dokáže hledat alternativy k takovým zákonům Nečasova kabinetu, které mohou mít na českou společnost negativní dopad. Zda dokáže najít řešení, která zamezí prohlubujícímu se sociálnímu napětí, jehož vedlejším efektem je nenávist, již jde zacílit na jakoukoli skupinu na základě její etnicity, jejího náboženského vyznání či politického přesvědčení.

Pravici potom čeká očistná kůra, která čekala sociální demokraty po "úspěších upřímného" Stanislava Grosse a dvou volebních obdobích v opozici.

Zapomínat nelze ani na aktéry, kteří chtějí na prkna znamenající parlament nejen proniknout, ale hrát na nich prim. T. Okamura i A. Babiš budou mezi voliči lovit jak napravo -- tak nalevo. Bude hodně záležet na představitelích zavedené "levice" a pravice", jak úspěšně budou čelit těmto "novým tvářím české politiky".

Zároveň nejde opomenout fakt, že se nacházíme v určitém stadiu systému -- a že je třeba hledat dlouhodobější východiska, a to z mnohem hlubší krize, než kterou je ta na českém politickém písečku.

Že je zapotřebí formulovat takové cíle, které se budou řešit na půdě Unie. Že nežijeme ve vzduchoprázdnu -- a že neklepeme na rajskou bránu, kde nás čekají už jenom blahobyt a prosperita.

Mezi dlouhodobé cíle může patřit například posílení práv občanů, posílení prvků přímé demokracie, aniž je někdo zneužije pro svůj momentální vzestup k moci.

Snad tedy nepropadneme sladkému uspokojení, že krize se vyřešila a my můžeme dál slastně zůstávat na svých gaučích a o nic se nezajímat. Máme-li mít větší práva, nemůžeme být pasivní. Musíme minimálně vědět, co v našem zájmu je -- a co je s naším zájmem v rozporu. Jinak budeme, pěkně s hlavou v písku, bezmocně sledovat, jak politici odcházejí, ale styl politiky zůstává.

Vytisknout