Cesta do hlubin pravicové duše

9. 8. 2013

Koneckonců to namítají marxistům a vytýkají jim nedocenění této přece zjevné pravdy. A velebí přitom své řešení: konkurenci na volném trhu.

Spíše to však připomíná víru. Podle těchto věrozvěstů totiž sobecký, hamižný, líný a nezodpovědný člověk vyslyší volání trhu a naloží s tímto poselstvím takovým způsobem, že to přinese blaho celku. S člověkem to asi nebude tak zlé, jak tvrdí, když jej úpravou vnějších podmínek lze přimět, aby se choval opačně.

Stojí za připomenutí, že Marx v návaznosti na Rousseaua v obráceném sledu míní totéž. Původně dobrého člověka prý kazí společnost, resp. kapitalismus. Napravit ho má komunismus, ve kterém snaha o maximalizaci zisku již nehraje prim, do popředí se dostává motivace duchovnějšího rázu.

Při sledování některých kroků v praktické politice zmíněných stran se lze ptát, zda nejde o projev malověrnosti vůči konkurenci na volném trhu s jejími všenápravnými účinky na člověka. Zkráceně - schizofrenie, nebo alibismus?

Na jedné straně by pravice nejraději zrušila, nebo přinejmenším značně očesala, zákoník práce s odůvodněním, že by se stát neměl plést lidem tolik do života, omezovat jejich svobodu. Lidé se umějí přece rozumně a k blahu všech domluvit. Čím více oné svobody, tím lepší bude výsledek pro všechny. Riziko zneužití ze strany zaměstnavatelů s ohledem na rezervní armádu nezaměstnaných nehrozí.

Na straně druhé pravicoví rádi snižují sociální dávky, např. zrovna podporu v nezaměstnanosti, protože oslabuje vůli hledat si nové zaměstnání, přijmout i dehonestující pracovní nabídku nebo úsilí vydržet v tom stávajícím co nejdéle a vede tak ke zneužívání sociálního systému. Slýcháme, že zodpovědní chtějí práci, ne dávky. Zde už se setkáváme pro změnu s člověkem líným, nezodpovědným a sobeckým, který nemá k věci co relevantního říct. Člověk dokáže správně naložit i s velkou mírou svobody zjevně jen tehdy, pokud je zaměstnavatel.

Podobně u  daní. Progresívní daň z příjmu fyzických i právnických osob u vyšších příjmových skupin je údajně trestání za výkon, ne-li krádež. Slova o hamižnosti z pravomluvných úst přirozeně nezaslechneme. Za to daň ze spotřeby nám má připomenout, že naše touhy jsou nenasytné, stav dále neudržitelný, a měli bychom začít šetřit každý u sebe. I člověk pobírající několik let nevalorizovanou minimální mzdu by si měl před svým svědomím zvážit, zda potřebuje opravdu tolik chleba, mléka apod.

U rozpaků zůstaneme, podíváme-li se, jak jsou apriorně zdůvodňovány velmi nízké finanční ohodnocení u profesí, bez kterých by byl plynulý každodenní chod společnosti nemožný: mají si najít lepší práci a pokud se tak nestalo, tak je chyba v těch dotyčných a mají být rádi alespoň za tuto. Tato rétorika je příhodná v situacích, kdy má být oceněn skutečný význam dané práce pro společnost.

Např. si troufnu tvrdit, že zrovna v nemocnici platí přísloví "čistota půl zdraví" dvojnásob... Jakpak si žijí naše paní uklízečky? A kdopak nás opakovaně vyzývá k odpovědnosti?

Zprava viděný obraz člověka nabyl takové rozmanitosti, že umožňuje o člověku říct všechno a nic -- podle potřeb. Koho? Jednou toho, jindy zase onoho, jenom ne široké veřejnosti.

Vytisknout