Proč Egypťané žádají odchod prezidenta, kterého si sami zvolili?

1. 7. 2013 / Karel Dolejší

Z naivně ideologizujícího hlediska je situace v Egyptě naprosto jasná: "Lid" si zvolil v prvních přímých demokratických volbách prezidenta, který zvítězil s výraznou převahou. Jak tedy teď může někdo požadovat, aby odešel? A jak se přitom dokonce může spojit s představiteli bývalého režimu?

Při podrobnějším pohledu na věc ovšem obraz již nevyhlíží takto jednoduše. Islamisté zvítězili v prezidentských volbách, protože měli nejlepší organizační základnu a podporu konzervativního venkova, který se egyptské revoluce ve své většině neúčastnil. Nyní si prostřednictvím prezidenta, jehož pravomoci jsou již rozsáhlejší, než kdy měl Husní Mubarak, dělají v zemi prakticky úplně, co chtějí. Ekonomika upadá, ale islamisty to zatím nijak zvlášť nepálí. Nevadí jim ani rozklad veřejného sektoru, v němž za minulého režimu z důvodů politické proskripce nesměli působit.

Existuje zde pro někoho velice překvapivá svařenina konzervativní sektářské politiky s neoliberálním ekonomickým kursem. Ve skutečnosti se však není příliš čemu divit, i když se islamisté původně vyprofilovali na sociálních tématech: Akomodaci s neoliberalismem spustili už v 90. letech alžírští radikálové a v Egyptě k tomu navíc přistupuje dodatečná motivace v podobě faktu, že se zároveň jedná o vítaný způsob, jak ničit sociální základnu politického protivníka. Smůlu ovšem mají egyptští pracující, protože při tomto ekonomickém boji islamistů s bývalými kádry minulého režimu se mimoděk stávají "vedlejšími škodami". Ostatně i kdyby specielně k tomu nedocházelo, ekonomická situace v zemi je sama o sobě katastrofální a ať už Mursí zůstane u moci, nebo bude svržen, je velice nepravděpodobné, že by se komukoliv podařilo ji snesitelným způsobem řešit. Příliš mnoho lidí na příliš málo zdrojů není problém, který by příliš závisel na politickém či ideologickém vyprofilování vládnoucí vrstvy.

Nicméně Egypťané mají právě teď z velké části Mursího plné zuby a ačkoliv si ho "svobodně" zvolili, když se začal chovat v mnoha ohledech hůř než předchůdce, nemají žádné jiné prostředky, jak se domoci alespoň částečné nápravy, než si vynutit odstoupení této postavy, která akumulovala obrovské pravomoci a má větší váhu než obě parlamentní komory dohromady. Než k tomu případně dojde (což není jisté), vzniknou zřejmě v egyptských ulicích scény mnohem horší než v roce 2011, kdy proti sobě stáli demonstranti a vycvičené, demotivované bezpečnostní jednotky. Teď se boj odehraje mezi přiznivci prezidenta a opozice, přičemž velmi ubude váhání a násilí nebude používáno účelně, ale jako svérázný výrazový prostředek zfanatizovaného davu...

Po 2. světové válce se hlavním kritériem kvality demokracií všude na světě stala ochrana menšin. Zkušenost z Výmarského Německa, ve kterém volební vítězství většiny odstartovalo genocidu, vedla k výraznému přehodnocení původní naivní rousseauovské představy, že většinová vůle lidu je vždy principiálně dobrá a vše co se od ní liší je automaticky společensky nepřípustným zlem...

A to je také vcelku prostá odpověď na otázku, proč Egypťané kvůli odvolání formálně demokraticky zvoleného prezidenta, který z neomezené moci zvlčil, fakticky riskují občanskou válku.

Egyptská revoluce
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 1.7. 2013