Parlamentní demokracie nebo parlamentní diktatura?

1. 7. 2013 / Michael Kroh

Klíčová byla ovšem následná diskuse čtyř místopředsedů parlamentních politických stran. Té kraloval Miroslav Kalousek, znovu nabyvší dřívější suverenity, ztracené na moment v okamžiku jmenování nového premiéra. Dřívější chemik a nejlepší ministr financí se obratem změnil v politologa a jal se spolubesedníky i televizní diváky poučovat, jak bylo jmenování Jiřího Rusnoka v rozporu s duchem ústavy. Zaujal pozici neformálního lídra parlamentu v obraně proti "invazi" mimoparlamentních osobností plnící vůli diktátorského ("putinovského") prezidenta. Jeho planoucí zaujetí v obraně parlamentarismu by mu záviděl snad i sám Oliver Cromwell.

Zdatně mu sekundoval místopředseda ODS Kuba, zatímco místopředsedkyně KSČM občas něco nesměle špitla a Zdeněk Škromach svým nemastným neslaným výkonem jen potvrdil neutěšenou situaci současného vedení ČSSD. Nikdo z možných oponentů novopečenému školiteli pravého výkladu ústavy bohužel nepřipomněl, že právě z dílny jeho a jím fakticky vedené strany putovaly do sněmovny zákony, které končily jako kontroverzní před Ústavním soudem a pokud nebyly přímo upraveny či nařízena jejich změna, soudci nejednou zvedali údivně obočí nad texty i způsobem jejich schvalování. Kalousek, který v minulosti ústavní zvyklosti a procedury mnohokrát porušil, nemá žádné morální právo mistrovat prezidenta a veřejnost z parlamentní demokracie.

Nejen ústava, ale i parlamentní demokracie masarykovského typu má své zvyklosti a kulturu. Právě ty dělají z parlamentních procedur opravdovou demokracii. Představují kultivovanou diskusi, respekt vůči názoru oponentů a veřejnému mínění, stěžejní roli opozice, úsilí o konsenzus při tvorbě zákonů, které přežijí jedno volební období. Výstižně to ve zmíněných Otázkách VM vyjádřil profesor Jiří Přibáň kritikou českých politických stran, které se ani za dvacet let nedokázaly naučit vyjadřovat obecný společenský zájem a vedou mezi sebou jakousi parlamentní obdobu třídního boje soukromých zájmů.

Parlamentní volby má nicméně i spousta režimů, které jen těžko můžeme označit za demokratické. V nich jsou volby jen prostředkem k uchopení absolutní moci a zacházení s mocí jako s kořistí na právě dobytém území. Parlamentní procedury se tak stávají jen prostředkem k faktické parlamentní diktatuře.

Bohužel odcházející vládní koalice se po celé tři roky chovala právě tímto způsobem. Reformní zákony protlačovala silově, bez ohledu na názory opozice a občanské společnosti, často procedurálně pochybným způsobem. Bylo jí naprosto jedno, co se se zákony stane po dalších volbách, prostě chovala se jako kolektivní parlamentní diktátor. A teď, po největším skandálu v historii České republiky, kdy do kriminální aféry byl zapleten sám premiér a jeho nejbližší spolupracovníci, bez trochy sebereflexe a s maximální drzostí deklaruje opět své právo na stojedničkové vládnutí.

Kalouskovo arogantní vystupování jen potvrzuje, že je dobře, že máme prezidenta zvoleného přímou volbou, jehož legitimita pochází přímo od voličů a ne od parlamentních politických stran. Binární nerovný vztah "poslanecká sněmovna -- senát", kdy stojedničková většina v sněmovně může lehce přehlasovat rozhodnutí senátu, se mění v trojúhelník, kdy prezident není již z vůle parlamentu a proto má objektivně možnost být silným hráčem politických rozhodnutí. Pro demokracii je to jen dobře a odpovědí by měl být dialog s cílem nalézt konsensuální řešení dlouhodobě přijatelné nejen pro voliče většiny, ale i opoziční menšiny. Bohužel namísto toho nastolují koalice i opozice jednoduchá silová řešení, přičemž nemají žádný "plán B" pro případ neúspěchu vlastního pokusu a zůstávají zakopány ve svých původních pozicích, které považují s téměř fanatickou důsledností za jedině možné. V takové situaci ovšem nejde o dialog, ale snahu přetlačit či podrazit protivníka. Prezident zde nemůže při nejlepší vůli hrát úlohu moderátora, ale musí vstoupit vlastním řešením, ať se to líbí či nelíbí.

Kritici prezidentova postupu by také neměli zapomínat na jeho příčinu, která spočívala v počáteční neochotě vedení ČSSD chopit se iniciativy a požádat o jmenování Bohuslava Sobotky premiérem. Zde nesouhlasím s Jiřím Přibáněm, že by šlo o jakési vítězství "nepolitiky". Rusnokova vláda bude samozřejmě politická, nikoli jen odbornická. I její program bude politický a blízký ČSSD. Sociální demokracie bude těžko vysvětlovat svým voličům, že de facto potopila vlastní politickou koncepci jen proto, že se předtím vzdala odpovědnosti a vládu sestavil někdo jiný. Pokud bude hrát nadále podle Kalouskových not a přijme jeho verzi parlamentní diktatury, těžce to odnese v dalších volbách, ať již budou kdykoli.

Stávající situace je složitá, ale masarykovsky demokratické řešení stále existuje. Spočívá v jednání nejen na půdě parlamentu, ale i s prezidentem jako s rovnocenným partnerem a představitelem vůle lidu. V případě hrozby přetrvávání snah o zachování nynější, byť zásahem prezidenta oslabené parlamentní diktatury se lze obrátit i k občanské společnosti s prosbou o demokratické vyjádření podpory.

Vytisknout