Českým novinám chybí nezávislý regulační orgán tisku jako sůl

20. 3. 2013 / Radim Hreha

Britští poslanci oznámili, že dospěli k dohodě ohledně regulace tisku. Ostrovní politici hledali řešení v důsledku doporučení vyšetřujícího soudce Briana Levesona, jenž vedl vyšetřování v oblasti etiky médií a mediální legislativy. Šetření proběhlo kvůli skandálu kolem odposlechů telefonů politiků, celebrit a zejména obětí trestních činů, ze strany britských médií. Leveson nakonec doporučil zřízení nezávislého regulačního orgánu, jenž by analyzoval činnost médií a tvrdě finančně postihoval neetické praktiky. Nový dozorný orgán by měl býti na médiích i politicích nezávislý.

Myslíte, že čeští novináři jsou vůči takovým praktikám imunní? Syndikát novinářů České republiky je o tom zřejmě přesvědčen. O trvalé kultivaci českých médií prostě nepochybuje. Konec konců vyplývá to z otevřeného dopisu SNČR prezidentu republiky Miloši Zemanovi.

Předseda SNČR Adam Černý mimo jiné píše: „Pokud česká média selhávají, což se jistě stává, existují tu zákonem opravné prostředky. A protože souhlasíme s jedním Vaším oblíbeným citátem, že „než proklínat tmu, je lepší zapálit alespoň jednu svíčku“, dovolujeme si připomenout, že při Syndikátu novinářů řadu let pracuje Komise pro etiku, která se na základě podaných podnětů zabývá případy porušování Etického kodexu novinářů bez ohledu na to, zda autor je, či není členem Syndikátu. S ohledem na dlouholetou zkušenost si dovolujeme tvrdit, že většina redakcí s Komisí pro etiku spolupracuje a napomáhá tak naší snaze česká média kultivovat.“

otevřený dopis SNČR prezidentu republiky Miloši Zemanovi ZDE

Realita je však diametrálně odlišná. SNČR ani žádná z jeho komisí nedisponují nástroji, díky nimž by syndikát byl schopen ovlivnit „neeticky působící“ novináře. Proto je stav českých médií takový jaký je. Příkladem nemohoucnosti stavovské instituce novinářů je kupříkladu její etický kodex.

etický kodex SNČR ZDE

Členové SNČR, stejně jako nečlenové, kterých je požehnaně, tento kodex nepovažují za závazný. Co je ještě horší – za irelevantní ho považují i soudy, které se problematikou ochrany osobnosti v důsledku produktů médií zabývají. Soudy prvního stupně dokonce ignorují i rozhodnutí Komise pro etiku SNČR. S ohledem na dlouholetou zkušenost s tuzemskými médii si dovoluji tvrdit, že ani Syndikát novinářů ČR se svou Komisí pro etiku (jejíž práce si vážím), s marasmem českých médií nic zásadního nesvede. I proto by se měli příští poslanci pustit po stopách svých kolegů v britské Dolní sněmovně.

Autor působil jako vedoucí sekretariátu generálního ředitele ČT a jako ředitel STV.

Sdělovací prostředky
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 19.3. 2013