Chávezova Venezuela: Katolická etika a duch socialismu?

11. 3. 2013 / Jan Bím

Paní docentka Švihlíková by mohla psát nekrology socialistickým diktátorům minulosti i současnosti a nelišila by se od dobových aktivistických "kulturtrégrů" typu akademika Nejedlého či Maxima Gorkého, či novinářů typu Václava Kopeckého nebo Otto Katze, známého v Čechách pod pseudonymem André Simone. Její frenetická zvolání ve svém článku hodnotící politickou éru zesnulého prezidenta Cháveze mají revoluční, přímo barikádnický étos, který nejenže skutečně nezávislý novinář, publicista, politolog či ekonom prostě mít nemůže, má-li působit věrohodně, ba co víc, dokonce pak i jeho evidentní vysoká odborná erudice bude mít propagandistický, silně ideologický a manipulativní nádech a i jinak relevantní data tak budou znehodnocena nátěrem prvoúčelové propagandy.

O to více se mi líbí stejně tematicky zaměřené hodnocení Karla Dolejšího. Mé hodnocení bude podobné, nicméně nebude se detailně zabývat oprávněnou kritikou diktátorských metod Huga Cháveze. Za nejviditelnější lze považovat zrušení limitů možnosti vykonávat prezidentský mandát na možnost doživotního působení, zrušení svobodné TV stanice RCTV za to, že "podkopávala Chávezovu socialistickou vládu" a namísto toho ustavil státní stanici TVES, o níž prohlásil: "Nová státní televize TVES bude lépe reflektovat socialistickou revoluci, v jejímž čele stojím."

Nevím, jak by reagovalo levicové publikum na takovýto fakt, zavést ODS zde v ČR nebo britští Cameronovi Toryové v Británii namísto nezávislé kritické BBC státní TV podřízenou přímo premiérovi -- s názvem třeba "Konzervativní rozbřesk" mající za úkol reflektovat "liberálně-konzervativní pohled na ekonomiku a burzovní zpravodajství".

Jinak pro věcnou kritiku Chavezovy vlády postačí tento souhrn

ZDE

převzatý ze španělského deníku El País

ZDE

Nicméně v článku Karla Dolejšího se mi líbila zmínka o "césaropapismu" z díla mého oblíbence Maxe Webera. Tento otec moderní sociologie je mimo jiné znám dílem Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus (Protestantská etika a duch kapitalismu), kde rozvíjí úvahu o náboženských ctnostech jako předpokladu ekonomického rozvoje soukromého vlastnictví, které je pak zdrojem bohatství a pokroku celé společnosti. Je evidentní, že katolický étos v podobě ježíšovské ikonizace diktátora, socialistického plánovače a dosavadního prezidenta Venezuely a ne příliš ekonomicky úspěšného hospodáře s bohatstvím, které nijak nevytvořil, ale bylo mu darováno, v tomto případě nefunguje.

Nicméně myslím, že tady je namístě ještě zmínka o druhém sociologovi, který byl dílu Maxe Webera svoji koncepcí velice blízký -- a tím je Émile Durkheim. Ten považoval jakoukoli formu "kolektivního vědomí" za akt totalitního vymývání mozků, a ačkoli společenskou roli jednotlivce a nutnost osobní odpovědnosti za svůj život odvozoval od společné dělby práce, pak vyzdvihoval její vlastní dobrovolnost a účelovost v dosahování vyšší produktivity práce, nikdy tak nemělo být činěno na úkor partikulární osobní odpovědnosti a dobrovolné vůle jednotlivce jednajícího v souladu s morálním individualismem. Navíc Weber je ve své stratifikační teorii hlavním kritikem Karla Marxe a jeho pojetí tříd vystavěné na předpokladu ekonomicky neopodstatněném zevšeobecnění jeho "teorie pracovní hodnoty". Stratifikační teorie rozvrstvení jednotlivých sociálních skupin a jejich vzájemného podmíněného působení pojednává spíše o statusovém či profesně-kastovním ukotvení jako přirozeného společenského fenoménu daného především vlastní schopností jedince přistupovat k ekonomickému zhodnocení vlastních schopností a ve schopnosti opatřovat si finanční prostředky úrovní vlastní práce, výroby či obchodní směny.

Společnost formovaná autoritářskými praktikami a přesvědčením, že blahobytu jednoho může být dosaženo pouze tak, že druhému seberu výdobytky jeho vlastních schopností nakládat s vlastními znalostmi a soukromě vynaloženými prostředky pro tvorbu (nejen vlastních ekonomických, ale i společenských) hodnot, je právě založena na kolektivním vědomí "třídního ideologického pojetí", že ten kdo není od narození bohatý, se jím stát nemůže, anebo že ti, co už bohatí jsou, budou neoprávněně bránit druhým v uplatnění jejich schopností, vůle a pracovitosti státi se také bohatými -- je prostě špatná nejen pro společnost samotnou, ale ve finále i pro každého, byť jakkoli málo majetného jejího člena.

Bohužel všechny tyto rozpory autoritářství a diktatury s demokratickou aplikací svobodné vůle a možnosti nakládat s vlastními schopnostmi a díky zaručenému vlastnickému právu využívat vlastní majetek k osobnímu prospěchu a v konečném důsledku i prospěchu celospolečenskému, je jednoznačně přítomno v ideologickém ukotvení a následně mocenském postupu politika a státníka jménem Hugo Chávez.

Závěrem se zmíním o dalším význačném filozofovi 20. století a generačním následníkovi Maxe Webera K. R. Popperovi. Ten ve svém stěžejním díle Otevřená společnost a její nepřátelé poukazuje na přístupy, které vedou ke změnám na vedoucích mocenských postech za použití buď nedemokratických prostředků nebo otevřeného násilí. Otevřená společnost staví na jednotlivcích plně odpovědných za své činy a nikoli na nějakém kolektivním étosu a vědomí, že sám nejsem nic, význam má jen třída, společnost, komunita -- jejíž existenci vyměním za svá individuální občanská práva a osobní odpovědnost za kvalitu svého života vyměním za "demokracii na příděl tzv. sociálních jistot".

K.R. Popper patřil do generace erasmovců, emigrantů před nacismem a patřil mezi nemálo těch (spolu s Raymondem Aronem a Isaiahem Berlinem), kteří dokázali rozpoznat totalitární podstatu německého nacismu v době, kdy se tvářil jako systém stavící na sociálních jistotách, silné kolektivní sounáležitosti ke státu a institucím, zamezoval individualistům a egoistům pěstovat svůj osobní prospěch na úkor celku a vyzdvihoval kulturní původ a národnostní kořeny jako ctnosti, o které jsme se ovšem nijak nezasloužili, na rozdíl od vlastních schopností budovat svůj život a jeho hodnoty na základě osobního přístupu k hodnotám jako je práce, svobodná směna a nedotknutelnost našich občanských a lidských práv, mezi které patří i svobodné užívání vlastního majetku. Bohužel mnoho význačných (nejen levicových, mj. G. B. Shaw) osobností podlehlo šalbě a klamu národního socialismu a jeho kolektivního vědomí, že dobro mas se dá realizovat jen na úkor nějakého předem definovaného, záludného, obvykle majetného, společného nepřítele.

Možná měla varování autora knihy Pokoušení nesvobody Ralfa Dahrendorfa ( dobrá recenze je ZDE) zaznět na některém z předvolebních shromáždění Chávezových příznivců. Ovšem bojím se že by se autor se zlou potázal, patrně by byl rozvášněným davem inzultován a nařknut z přisluhování americké CIA, stejně jako za všechny neúspěchy "socialistické ekonomiky" Venezuely za posledních 15 let založené na znárodnění a vyvlastnění (černý trh, čtyři směnné kursy vůči americkému dolaru nebo neschopnost vlastních rafinérií a výroben pohonných hmot zásobovat vlastní trh kvalitními pohonnými hmotami a tudíž nutnost benzin a motorovou naftu dovážet, protože je jednodušší surovou nezpracovanou ropu rozdávat anebo prodávat těm, proti kterým politicky a ekonomicky bojují - ze 60% je vývoz realizován právě do USA) mohou především USA a její Centrální zpravodajská služba.

Vytisknout