DOKUMENT

Václava Klaus: Poslední prezidentský projev

7. 3. 2013 / Václav Klaus

Ve svých dvou pětiletých funkčních obdobích jsem se snažil

• přispívat k zachování České republiky jako suverénního a primárně vůči svým občanům odpovědného státu, jako státu, který ctí odkaz generací, které ho v minulosti vytvořily a za jeho svobodu a za demokracii v něm byly ochotny pokládat i své životy;
• nepřipustit žádný ústupek vůči stále se vracejícímu zpochybňování poválečného uspořádání naší země, které tvoří jednu z konstant našeho národního života;
• chránit naši politickou demokracii založenou na soutěži politických stran a na klíčové roli občana a jeho hlasu;
• prosazovat lidskou svobodu ve sféře občanské i ve sféře podnikání proti všem tlakům, které ji ohrožují;
• vystupovat proti rostoucí síle a moci byrokracie a proti zesilující se regulaci našich životů, ať už má původ domácí či evropský;
• reprezentovat naši zemi jako sebevědomou součást vyspělé Evropy, nepodléhající komplexu malé země, smířené s tím, že má plnit přání a příkazy těch větších;
• upozorňovat, i když to mnozí slyšet nechtěli, na rizika dnešního modelu evropské integrace;
• rozvíjet intenzivní vztahy se spojenci a vyvážené a rovnoprávné vztahy s ostatními zeměmi světa a vycházet při tom z hospodářských a politických priorit České republiky;
• být hlavou státu, která netráví svůj čas výlučně na Pražském hradě, ale je v trvalém kontaktu s občany celé země. Při svých pravidelných a častých cestách po republice mne vždy těšilo zjištění, že je realita života daleko pozitivnější a přátelštější, než jak se nám ji snaží vsugerovat senzacechtivá média a jedinci, kteří se v nich prezentují;
• udržovat, chránit a rozvíjet Pražský hrad, jeden z nejvýznamnějších symbolů naší státnosti, s vědomím, že nepotřebuje nové moderní přídavky, ale spíše opatrné uchovávání toho, co nám zanechali naši předkové.

Nemohu říci, že jsem v tom všem uspěl, že mi bylo přáno uspět a že jsem všechno z toho uměl vysvětlit a prosadit. To nebylo v mých silách.

Česká republika za uplynulých deset let prošla složitým vývojem. V jeho první polovině pokračoval hospodářský růst a zvyšování životní úrovně, v jeho druhé polovině -- zejména v důsledku euro-americké finanční a hospodářské krize, na níž v Evropě navázala krize eurozóny -- se i naše hospodářství dostalo do potíží. Úsporná opatření, která jsou nutná, ale nepopulární, obtížně zkonstruovatelná tak, aby měla pozitivní efekt a ve svých důsledcích nevyhnutelně dvousečná, přivedla naši zemi k možná zbytečně velké hospodářské stagnaci, v níž nějakou dobu ještě zřejmě zůstane.

Ani náš politický vývoj, měřený mírou stability a akceschopnosti vlád, klidný a jednoduchý nebyl. Některé riskantní situace jsem se pokoušel z moci prezidentského úřadu ovlivňovat, což se týkalo jak období sociálně-demokratických vlád na počátku mého prezidentského mandátu, tak koaličních vlád posledních let. Několika hrozícím vládním krizím se mi podařilo zabránit. Ač jsme měli jen dvoje volby do Poslanecké sněmovny, musel jsem jmenovat 6 nových vlád a jednotlivě navíc dalších 32 členů těchto vlád. Jeden ministr chybí i nyní.

V roce 2009 došlo k zásahu, který v demokracii není obvyklý. Již vyhlášené a připravené parlamentní volby Ústavní soud nedlouho před jejich konáním zrušil. Jejich téměř roční odložení naši politiku změnilo. Do Poslanecké sněmovny vstoupily zcela nové politické strany, které -- jak se ukázalo -- na takovou roli nebyly připraveny, což nás poznamenává dodnes.

Složitým se ukázalo být i doplňování Ústavního soudu. Hned po mém vstupu do funkce bylo třeba vyměnit deset z jeho patnácti členů. Navrhl jsem řadu kandidátů, které však Senát bez vážných důvodů odmítl, i když v něm v té době -- na rozdíl ode dneška -- tvořili většinu senátoři strany, která mne do prezidentské funkce nominovala. Složení Ústavního soudu jsem proto výrazně ovlivnit nemohl, ač to je všude na světě velké prezidentské téma. I to je důvodem, proč se tento soud de facto stává třetí komorou parlamentu, což naše ústava nepředpokládá. Nedávno jsem zaznamenal výrok, že zatímco já soud údajně nedoplňoval, ač doplnil, nový prezident ho udělá jednobarevným. Bylo to jinak. Senát chtěl Ústavní soud jednobarevný, a proto mé návrhy, které tuto jednobarevnost narušovaly, opakovaně nepřijímal.

Po celou dobu jsem se snažil upozorňovat na obrovské narůstání počtu zákonů. Nových zákonů jsem podepsal neuvěřitelných 1021. Poslední dva z nich včera dopoledne. Jen výjimečně jsem si dovolil zákony poslat zpět k novému hlasování sněmovny. Celkem jsem jich vrátil -- nepřesně se říká, vetoval -- 63, tedy zhruba 6 %. Ve velké většině případů jsem však byl sněmovnou přehlasován. Můj názor uspěl jen jedenáctkrát, což není překvapením. Náš systém je nastaven tak, že je prezidentské "veto" spíše symbolickým upozorněním na problém, než skutečným zablokováním zákona.

Téměř 9 let jsme součástí stále více se centralizující a roli jednotlivých států potlačující Evropské unie, což vede k tomu, že jsme přestali být plně suverénní zemí. Všemi mně dostupnými metodami jsem se pokoušel na tyto věci upozorňovat, ale svými protivníky v politice i v médiích jsem byl -- často bez sebemenší věcné argumentace -- odmítán. Většina mých obav se bohužel naplnila a dnes už i mnozí moji tehdejší odpůrci existenci vážného problému přiznávají. Politická integrace Evropy dosáhla takové hloubky, že téměř nemáme prostředky jak naši zemi od nejrůznějších, námi nezamýšlených či nechtěných kroků a projektů ochránit.

Nemohu nezmínit dílčí amnestii, kterou jsem udělil prvního dne tohoto roku, ke 20. výročí vzniku České republiky. Nevídaná mediální karikatura jejího smyslu, obsahu a důsledků, založená na myšlence, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, měla jediný smysl a účel: očernit celé mé prezidentské působení. O amnestii těmto kritikům v podstatě vůbec nešlo. Měl jsem s tím počítat, ale zákeřnost a razance útoku mých politických soupeřů přesáhly mé očekávání. Vrcholem toho je žaloba schválená před několika dny v Senátu. Obviňování, že část amnestie -- vztahující se k případům, které justice nebyla schopna po dlouhá léta, často po více než celé desetiletí, uzavřít -- byla mou "pomocí" zločincům, je jednou z nejodpornějších pomluv, s jakou jsem se během své politické kariéry setkal.

Přesto bych i s touto zkušeností amnestii vyhlásil znovu. Nastolit jisté smíření a odpuštění, umožnit začít znovu, dát druhou šanci, do naší demokracie patří. To není úlohou soudců či státních zástupců, z nichž někteří dnes svými nutně zúženými kritérii amnestii tak příkře a tak mylně hodnotí. I vůči nim to byl jistý signál, který -- jak je vidět -- slyšet nechtějí. Amnestii jsem cítil jako povinnost, kterou bylo třeba učinit.

Pohodlnější a bezpečnější by bylo nedělat nic. To bych však musel rezignovat na politiku tak, jak ji od listopadu 1989 chápu a už téměř čtvrt století prosazuji. Zvítězit v tomto nerovném klání jednou pro vždy nelze. Přesto i nadále optimisticky věřím, že jde "jen" o jednotlivé prohry v nikdy nekončícím souboji o svobodu suverénního občana, o standardní demokratické uspořádání státu, o národní svébytnost, tradice a hodnoty. Optimisticky věřím -- a jsem připraven pro to dělat maximum -- aby se takové jakobínské zásahy, ke kterým došlo na počátku tohoto týdne, nemohly opakovat. Tomu musí být schopná dosud tichá, ale probouzející se většina zabránit.

Dejme si velký pozor na diktát politické korektnosti a na laciné, protože bez jakéhokoli následujícího činu vyslovované, moralizování. Znovu se nám -- pod různými hesly a v mnoha převlecích -- vrací nikdy nekončící spor o tom, jak vylepšit nás samotné, naši společnost a poměry v ní.

Na jedné straně stojí ti z nás, kteří realisticky a s dostatečnou pokorou víme, že je jakákoli změna chování lidí v demokratickém systému dlouhodobým, evolučně probíhajícím procesem a že je proto naším úkolem pečlivě střežit a zdokonalovat podmínky, za nichž naše chování a rozhodování probíhá. Na druhé straně vystupují ti, kteří se staví nad nás, moralizují, nás ostatní poučují a nárokují si, že jsou to oni, kteří vědí, jak snadno a jednoduše zlepšit svět a každého z nás. Většinou jde, bohužel, jen o jejich vlastní sebeprezentaci a o jejich osobní politické cíle, které se snadno vyslovovatelnými a vznešeně znějícími hesly nemají moc společného.

Tak chápu i dnes tolik diskutovaný, ale chybně nastolený problém korupce. Udělejme v boji s tímto nešvarem všechno, co umíme a co každý z nás umí, ale hlavně se pokusme zmenšit korupční prostor omezením role státu a veřejného sektoru vůbec a rozsahu nejen našeho domácího, ale i evropského přerozdělování. Tam se ten problém odehrává. Tam je živná půda pro korupci. Zmenšit úlohu státu můžeme, budeme-li chtít. To však ti dnes nejvíce křičící nechtějí.

Ale nebuďme pesimističtí. Přes všechny potíže a komplikace -- naše vlastní i ty, které přicházejí zpoza hranic -- můžeme mít dobrou budoucnost. Jako jedna malá součást desetimilionového kolektivu občanů České republiky se budu i nadále snažit k tomu lepšímu budoucímu přispívat. Přál bych si, abychom byli vůči sobě přátelštější, uměli spolu komunikovat a abychom problémy, kterým čelíme, přijímali jako zvládnutelné výzvy. Podaří se to, budeme-li vždy mít před očima -- při plném respektu k individualitě každého z nás -- náš národní a státní celek.

Děkuji všem, kteří mne v mé prezidentské funkci podporovali, kteří se nedali zmást pravidelně se opakujícími kampaněmi mých mocných odpůrců a politických soupeřů. Budu na ně spoléhat i nadále. A oni se mohou spolehnout na mne. Všem, kterým není lhostejné, co se nyní v naší republice děje, chci vzkázat, že ani mně to jedno není a nebude. Nehodlám být pouhým divákem, když jde o tak mnoho.

Chci poděkovat těm nejbližším i těm vzdálenějším. Chci poděkovat své manželce, která velmi úspěšně zvládala nelehkou roli první dámy. Chci poděkovat své rodině, svým nejbližším spolupracovníkům, svým přátelům. Chci vyjádřit respekt i těm, kteří mnohé věci viděli jinak než já.

Chci poděkovat Vám všem, vážení spoluobčané. Všechno dobré a na shledanou v nové epoše naší krásné České republiky.

Vytisknout