Svět bez kaleidoskopu

9. 3. 2013 / Marek Řezanka

Při bližším zkoumání těchto slov vidíme, že nemluví výhradně o novinářích, natož všech novinářích. Poukázal pouze na problém, který zde objektivně je, a na který již dávno před ním řada lidí a hnutí upozorňovala a stále upozorňuje.

Stačí zalovit v paměti a například se rozpomenout na některé Otázky Václava Moravce. Například díl, který byl věnován Mašínům -- a kde protipólem k Alexandru Vondrovi byl předseda komunistického poslaneckého klubu, Pavel Kováčik. Divákovi tu mělo být servírováno, že jediný, kdo nemůže souhlasit s oceněním Mašínů, musí být nutně komunista. Pozvat například Miroslava Kačera se zjevně nehodilo.

Vtipně komentoval jiné Otázky Václava Moravce Jan Keller, a to když upozornil na fakt, že by televize ušetřila za jednoho profesora -- a nezvat Pafka a Pirka, když oba zpívali tutéž písničku o nutnosti nadstandardů a spoluúčasti pacienta.

Čím to je, že lidi jako Ilona Švihlíková, Tomáš Fiala, Milan Valach či Václav Novotný vystupují v médiích sporadicky, či téměř vůbec ne? A pokud již vystupují, je volba hostů a otázek taková, aby se jejich myšlenky k divákovi nedostaly, a dostanou-li se, pak jedině ve zprofanované podobě.

Většina významných českých médií si přitom opravdu příliš vyskakovat nemůže. Není to tak dávno, kdy média selhala v případě údajného útoku v Břeclavi, po němž následovala štvanice na Romy. Další pomyslná žlutá (nebo rovnou červená?) karta by těmto médiím mohla být udělena za "informovanost" v kauze Davida Ratha.

Jednalo se o další štvanici bez důkazů, jednostrannou, nevyváženou, neprofesionální. Rath byl odsouzen v přímém přenosu jenom na základě antipatie. To v demokracii stačí? Více se nad nestandardními postupy v jeho kauze nemusíme pozastavovat?

A do třetice je třeba zmínit selhání řady médií v případě tzv. přímé volby prezidenta, kdy nestrannost vzala záhy za své. Fandit mohou sázející na koníčky, ne představitelé médií na své koně. Oni jsou tu od toho, aby hledali plusy a minusy stylem padni komu padni. Aby bořili mýty, aby strhávali pásky z očí -- a ne je dobrovolně zavazovali.

To zmiňuji jen ty nejkřiklavější případy. Pochybení by se našlo dozajista více.

Tristní samo o sobě je, jak málo a jak selektivně nás média informují o dění ve světě. Co například víme o přechodu k přímé demokracii na Islandu? Proč například v médiích nevystoupí Eliška Wagnerová, která se již s tímto textem seznámila -- a nesdělí nám veřejně svůj názor?

Podobně jsme informování o všem ostatním: Že se v Evropě vzdouvají sociální nepokoje, nás evidentně trápit nemá, H. Chávez ve Venezuele má pro nás být jen levičáckým banditou a zbojníkem, a na nějakých Venezuelanech nám přece nezáleží.

Vidíme jen to, co vidět máme. Zlaté rádio Jerevan. Pokud myslivec skolí chráněného vlka, stejně se ve zprávách dozvíme (pokud tedy vlk symbolizuje to, čím máme pohrdat, a myslivec to, čemu se máme klanět), že zlý vlk ohrožoval kůzlátka, ale statečný myslivec ho přemohl a do břicha mu naložil těžké kameny, které toho ničemu stáhly ke dnu studny. Jako pohádka dobré, jako fundovaná informace žalostné.

Osobně jsem několikrát na mediální manipulaci upozorňoval. Připomenu svou stať věnovanou bombastickému projektu České televize na téma, kam směřujeme, a co (ne)máme očekávat: "Zkreslující pořad České televize":

Je přece samozřejmé, že kapitalismus je prezentován jako jediný systém slučitelný s demokracií, který nemá alternativu, a mít ji nemůže. Navěky věků amen. Jak dlouho nám toto zaklínadlo vydrží?

Oskar Krejčí řekl v Parlamentních listech (Média Zemanův vzkaz nepochopí, především Česká televize) mj. toto: "Problém médií není v tom, zda jsou pravicová nebo jinak barevná." Miloš Zeman se podle Krejčího vyjádřil velmi přesně, když řekl, že jde o média, jejichž představitelé vynikají pozoruhodnou kombinací minimálních znalostí a maximálního sebevědomí. "Jinými slovy, jsou to nevzdělaní a arogantní lidé."

Je nasnadě, že člověk, který o něčem informuje, by měl být především sám co nejlépe informován. A že by před motivem senzace měl mít přednost punc maximální objektivity a ověřitelnosti. Zprávy by neměly být zveřejňovány podle modelu, "co se nám (ne)hodí do krámu", ale podle vzorce "zajistit všem maximum ověřených faktů". Novinář a reportér mají hledat, pídit se, odkrývat -- a ne zahlazovat, zakrývat a mlžit.

Značným problémem mnoha novinářů je neodbornost při vedení rozhovorů. Rozhovor by neměl být veden jako přátelský dýchánek u čaje, kdy se ptáme jenom na to "příjemné" a kdy snad dokonce již v otázce předjímáme následnou odpověď.

Na tomto místě bych rád zmínil jméno Alexandra Kramera, muže a novináře, který vést rozhovory uměl. Byl vždy výborně připraven, v tématech, o nichž se bavil, se vyznal. Takových novinářů si lze vážit -- není jich ovšem mnoho.

Než tedy budeme pokyvovat hlavou nad tím, jak se ten Zeman, co se údajně prolhal na Hrad, zatímco ostatní politici jsou pravdomluvnost sama, rozhodl vyhlásit válku novinářům, pokusme se aspoň na moment nad jeho slovy zamyslit.

Před čím Zeman varuje? Před zelenou mafiánskému systému, před hnědnutím společnosti a před bílou holí zaslepené společnosti, která vidí výhradně to, co si mocenské elity přejí, aby viděla. Mohl zmínit ještě například likvidaci přírodního a kulturního bohatství země či hrozící pokles vzdělanosti a nedostupnost kvalitní péče pro většinu občanů, ale buďme rádi za tato témata. Mají totiž společného jmenovatele -- a tím je systémová krize. Systém, který naráží na limity svých možností inklinuje ke klientelismu a ke korupci, vyhovuje mu šíření strachu s pomocí hnědých a černých bojůvek a opírá se o propagandu.

Ptejme se, proč média více nehloubají, kdy a kde podepsal premiér Nečas Klausovy amnestie, či kdy dal jasný vzkaz o tom, kdy podepíše tzv. církevní restituce. Nespokojme se s tím, co nám je pouštěno na pomyslné plátno toho, co máme vědět a jak máme smýšlet. Dokážeme-li se ptát a odpovědi na otázky vyžadovat, bude to velmi důležitý krok k celkové proměně českých médií.

Spokojíme-li se však s krasohledem (kaleidoskopem) toho, co nám média laskavě vidět umožní, připravujeme se o možnost vidět svět, jaký je -- či jaký ho můžeme chápat, pokud většinu věcí nebudeme mít zakrytou. Otázkou je, zda máme odvahu kaleidoskop odložit a zda jsme připraveni na obraz, který se nám potom ukáže.

Vytisknout