Konečně mám nahoře politika, kteréhož jsem volil aneb Proč ČSSD netouží po sjednocení levice

10. 3. 2013 / Karel Hoff

Konečně mám nahoře politika, kteréhož jsem volil aneb Proč ČSSD netouží po sjednocení levice Od listopadu 1989 volím jak magor s výsledkem hrubě nevalným. Nemám svého poslance v Dolní komoře Parlamentu ČR, vládne mně trojkoalice stran, jíž jsem nedal ani "h" ze svého hlasu: ODS a TOP 09 ze zásady a shluku kámošů pod názvem Věci Veřejné kvůli populismu, koncentrovanému v televizní popularitě vůdce, navíc vypracované na práci jiných, bych hlas nedal ani omylem.

Podivuhodné seskupení přeběhlíků "Lidem", jež umožnilo pravici pokračovat v demokratické despocii, nemohl dát hlas nikdo, tedy ani já ne, poněvadž "to" ani neprošlo volbami.

Tvrzení občana Schwarzenberga, že vše jest v cajku, protože členové "Lidem" jako individua volbami prošli, bylo tou poslední kapkou pro mou volbu prezidenta! Upřímně řečeno: nic jiného bych ani od jmenovce, předsedy TOP 09, nečekal!

Když tedy došlo na první přímou volbu prezidenta, jukl jsem na seznam kandidátů -- a hned jsem měl jasno. Kandidát sociální demokracie mně připadal zrovna tak mdlý jako jeho partaj, další z nabídky by se měl spíše ucházet o post vyslance v novozélandské zbytkové maorské populaci, u mě však úžas nevzbudil.

Eso ODS mě neohromilo, ale pana P. Sobotku bych nevolil ani kdyby kandidoval za "Mou stranu" či stranu "Odboje proti všemu". A pak kandidátky rodu ženského. Zajisté úctyhodné a příjemné, leč těžce nevýrazné; kdyby ovšem v seznamu figurovalo jméno spisovatelky paní L. Procházkové, tak bych vybral betonově ji. Žel, v nabídce nebyla! A tak mně zůstala dvě jména. Zvolil jsem pana M. Zemana nikoli snad proto, že jsme vrstevníci, ba ani ne z mladické nostalgie, vycházející z možnosti, že jsme patrně, nikoli však spolu, popíjeli pivko v koněvovské hospůdce "U Ládi", rovněž levicové postoje mého kandidáta, ostatně nikterak výrazné, v jeho politické kariéře téměř nevysledovatelné, nehrály kardinální roli. Rozhodl jeho férovější přístup k běžnému životu a jeho nositelům.

Víceobčana K. Schwarzenberga jsem zamítl jako plebejec a emeritní češtinář + též důvody výše zmíněné.

Pravda, druhé kolo přímé volby bylo silně napínavé, poněvadž jsem imobilní, volíme s manželkou tím způsobem, že ona jde k volbám v den první, aby též komisi oznámila, že volit toužím i já. Vrátila se z volební místnosti silně znepokojena: strážnická tzv. "vyšší společnost" se dostavila v houfech zdobených voničkami "volím Karla". Přesto i u nás pan M. Zeman vyhrál o 68 hlasů. Drama, ale se šťastným koncem. Věřme!

A nyní k aneb. Jeden by čekal, že nyní jest ten správný čas pro sjednocení levice. Lídři sociální demokracie si to však nemyslí. Došlo jim snad to, co všichni víme, že totiž nejsou a nikdy nebyli levicovou stranou? Pochybuji, spíše jsou přesvědčeni, že jen oni jsou ta správná levice. Komunisté (viz bohumínské usnesení) a případně Zemanovci jsou pro ně rizikové položky především však v tom, že by je z "prvního místa na levici" mohli vyšoupnout. Ta hrůza! Ten černý mrak hodlající pokrýt rozvíjející se demokracii, ba snad se i pídící, kdo za totální rozkradení společenského majetku může, nelze k vládě připustit. Média jim tleskají a čiperně oblbují voliče, aby tito náhodou neprohlédli a onen reálný černý mrak zmaru neposlali do historie.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 11.3. 2013