To podstatné

8. 3. 2013 / Lubomír Brožek

Pavel Urban mi vyčítá mou výtku premiérovi, jenž v  bavorskému parlamentu projevil lítost nad českými excesy v době, která nebyla ničím jiným nežli jedním velkým excesem. Svět byl v troskách, mezi nimiž bys anděla nenašel, a pokud ano, anděl by nenašel spravedlivého. Jistě, Pavel Urban má svatou pravdu v tom, že svobodný člověk unese omluvu a nemučí se pokládáním křivd a křivdiček na kupecké váhy. Svobodný člověk ví, že omluva má mnohdy ne-li moc, tedy alespoň naději, že se jí podaří rozetnout gordický uzel dávných vin. To je všechno pravda, o níž, domnívám se, netřeba diskutovat. Jediný problém tedy je v tom, že pan Urban zaměnil marginální (nikoliv z hlediska historického, proboha!) za meritorní. Dovolím si tedy připomenout, že podstatou mého článku byl podiv nad tím, že premiér soucítí lítost nad křivdami minulosti, ale tváří v tvář přítomnosti a vlastním spoluobčanům je zcela bez empatie.

Vytisknout